Beatlemánie

Právo k udělování koncesí pro výrobky označené názvem skupiny přenechala Epsteinova společnost NEMS Jacobsově advokátní kanceláři. Senior firmy David Jacobs uvolnil za tímto účelem jednoho z jejích vedoucích pracovníků Edwar¬da Marka. Když však přibyly k suvenýrům, hračkám a drob¬ným užitkovým předmětům i beatlovské otomany, gramofo¬ny a konečně také hudební nástroje, opakovala se historie s tiskovým střediskem. Marke, který navíc neměl žádné zku¬šenosti ani s tovární výrobou, ani se statisícovými podíly, jež z prodejního obratu proudily na účty M. A. Jacobs Ltd., nevě¬děl, kam dřív skočit. David Jacobs doporučil, aby tuto velko¬výrobu spravovala samostatná společnost. Tak ještě na pod¬zim 1963 vznikla v důsledku úspěchů čtveřice po nakladatel¬ství Northern Songs Ltd. další firma s ručením omezeným Stramsact a v rámci ní později ještě odbočka Seltaeb, která se měla zabývat výhradně americkými obchodními operace¬mi s beatlovským zbožím. V jejím čele se objevila známá postava londýnských koktajlových večírků, elegantní syn šlechtické rodiny z anglického venkova Nicky Byrne, někdej¬ší spolumajitel jednoho z nočních klubů v Sohu, kde kdysi začínal Tommy Steele. Kromě osobních kontaktů s řadou důležitých osobností britského zábavního průmyslu mohl Byrne využívat navíc užitečných známostí své bývalé manžel¬ky, módní návrhářky a majitelky vyhledávaného boutique v Chelsea.

DOBÝVÁNÍ AMERIKY

Britské vánoce roku 1963 se odehrávaly ve znamení Beat¬les. Z rozhlasového vysílání se teď mnohem častěji než obvyklé koledy ozývaly jejich písně a šestiletá děvčátka i sedmnáctileté slečny si spolu s Dorou Bryanovou zpívaly její šlágr, jehož refrén vyjadřoval společnou touhu většiny britských dívek: „Jediné, co chci dostat k vánocům, je Beatle.“ Tradiční symboly tohoto ročního období soupeřily na před¬vánočním trhu s parukami á la Beatles, obchodní domy nabí¬zely v jejich stylu ušité kabátky bez fazóny, beatlovské bare¬ty, klobouky, svetry, kapesníky či opasky. Hospodyňky si mohly zakoupit nejenom kovové podnosy, ale i speciální ku¬chyňské zástěrky s podobiznami populární čtveřice. Firma Etrona Ltd. inzerovala ve všech velkých listech „beatle boty“, kožená perka na vysokém podpatku, které si zájemci mohli objednat na dobírku za 75 sterlingů a 11 pencí včetně poštov¬ného. Portréty nebo podpisy Beatles se objevovaly na odzna¬cích, tužkách, přívěscích na klíče, prstýncích, taškách, v balíč¬cích žvýkací gumy, a dokonce i na matracích, pokrývkách a pokojových tapetách.

Beatlemánie

V předvečer královských varietních představení davy zvě¬davců zpravidla zaplnily okolí Divadla prince waleského na londýnském bulváru Leicester, aby zhlédly okázalý příjezd Jejího Veličenstva v doprovodu členů královské rodiny a dal¬ších významných osobností. 4.listopadu 1963 přibylo k obvyklým „čumilům“ několik tisíc dívek, které vytrvale skandovaly: MY CHCEME BEATLES! jedna z hvězd veče¬ra, legendární Marlene Dietrichová, která svým zjevem a hla¬sem vzrušovala filmové diváky a návštěvníky koncertů na celém světě už déle než třicet let, prošla těmito zástupy a po¬licejními kordony bez povšimnutí.
Svým mladistvým elánem, neokázalým vystupováním a klukovským vtipkováním mezi jednotlivými skladbami do¬kázali nakonec Beatles strhnout toho večera i tradičné rezer¬vované oficiální publikum, pro něž byla přítomnost na kon¬certu s účastí královské rodiny především společenskou udá¬lostí. Když John Lennon ohlásil závěrečné Twist And Shout, obrátil se k obecenstvu s odvážnou výzvou: „Lidé na laciných místech mohou s náma tleskat rukama. Ti ostatní mohou chřestit svými šperky.“ Žádný z britských deníků neopomenul nazítří informovat své čtenáře o tom, že po boku Alžběty II. se v královské lóži nadšeně přidala ke skandovanému potles¬ku i princezna Margareta.

Beatlemánie

Kritiky a vnímavé posluchače upozorňovalo album With The Beatles ještě na další skutečnost. Každý člen čtveřice se na něm zablýskl vokálními a instrumentálními výkony, pro které už zdaleka neplatila obvinění z primitivismu a hudební¬ho diletantství. Zejména kytarová sóla George, a najmě to, které nahrál na španělku v Till There Was You, nyní napodo¬bovaly desítky dalších kytaristů v celé Anglii a stejně tak Ringova technika přeznívajícího činelu i celková vitalita jeho projevu mu postupně zjednávaly respekt také mezi profesio¬nálně školenými hudebníky, kteří Beatles doposud přehlíželi.
Po dokončení desky se chlapci vydali na první skutečné evropské turné. Trvalo sice necelý týden a dějištěm jejich vystoupení byla pouze města ve Švédsku, nicméně jednalo se už o skutečné koncerty, a nikoli tancovačky do ranních hodin, na jakých ještě před necelým rokem vyhrávali v Hamburku. Jejich návrat na londýnské letiště Heathrow v úterý 29. října už nesl všechny typické znaky beatlovské epidemie, včetně několika stovek fanoušků, kteří sem přišli přivítat své idoly. V té době se už pokračující beatlemánie projevovala i napo¬dobováním vnějšího vzhledu a oblečeni čtveřice. Zvláště je¬jich typické účesy, vyvolávající současné rozhořčené protesty u příslušníků starší generace, se stávaly lavinovitě se šířící módou i sjednocujícím symbolem jedné generace mládeže na celém světě.

Beatlemánie

Inspirace černošskou hudbou byla na albu ovšem patrná i ve vlastních skladbách Beatles. Ostatně v tehdy současně uveřejněných odpovědích o zálibách jednotlivých členů sku¬piny, které přinesl New Musical Express, se jednoznačně vy¬znali ze svého obdivu k rhythm & blues, černošským gospe¬lům a interpretům typu Lightnin' Hopkinse, Bena E. Kinga či Chucka Jacksona. Nejzřetelněji tento duch prosvítal Lenno¬novou skladbou All I've Got To Do, ale i Ringovým podáním I Wanna Be Your Man, původně zkomponované pro začína¬jící Rolling Stones, a mnohavrstevnou rytmikou Harrisonovy písně Don't Bother Me, zahuštěnou zvuky claves a chocola. Hned úvodní skladba desky It Won't Be Long pak naznačova¬la, že kompoziční talent Lennona a McCartneyho zřejmě skrývá - a to i ve smyslu formální výstavby písně - mno¬hem širší potenciál, než jaký demonstrovali ve své předcházející tvorbě. Do zlatého repertoárového fondu moderní po¬pulární hudby se ze skladeb alba zapsala především All My Loving. Její inspirovaná, přestože ve své ústrojnosti překvapi¬vě jednoduchá diatonická melodie se v následujících letech dočkala desítek nejrůznějších verzí v podání špičkových zpě¬váků i orchestrů celého světa.

První se ohlásil Lew Grade, jehož televizní společnost pro¬dukovala jeden z nejsledovanějších zábavních pořadů, vysíla¬ných pravidelně v neděli přímým přenosem z londýnského Palladia. Na podzim třiašedesátého, kdy byla jeho společnost zavalena už několika desítkami tisíc žádostí, aby angažoval pro tento program Beatles, obdrželi konečně pozvání na ne¬děli 13. října. Odhaduje se, že je toho večera naráz sledovalo patnáct miliónů televizních diváků. Navíc se toto vystoupení stala vděčnou příležitostí pro senzacechtivé reportéry největ¬ších deníků, které se na druhý den ve svém zpravodajství předháněly v barvitém líčení událostí, jež hostování v Palla¬diu předcházely. O tři dny později další z bratrů, který si na rozdíl od svých sourozenců změnil původní jméno Wino¬gradsky na tajemně znějící Bernard Delfont, ohlásil veřejnos¬ti, že v prvém listopadovém týdnu vystoupí Beatles v pravi¬delném varietním programu pro královskou rodinu.
Beatles trávili tou dobou veškerý čas dílem na zájezdech, dílem přípravami dalšího alba. Nahrávali je průběžně od konce října téměř do poloviny listopadu. Pouhý týden, poté si fanouškové skupiny mohli desku nazvanou With The Beatles s černobílými portréty čtveřice na obalu zakoupit. Na osm vlastních písní Beatles připadlo na albu šest převzatých titulů amerického původu. George Harrison kromě skladby Devil In Her Heart se překvapivě prezentoval v Barryho klasickém čísle Roll Over Beethoven, které na jejich koncertech obvykle zpíval John. Paul přispěl oduševnělým přednesem nádherné balady Mereditha Wilsona Till There Was You z muzikálu Music Man. Zbylé tři zahraniční skladby pocházely od čer¬nošských umělců z okruhu detroitské společnosti Motown. Její desky s komerční verzí černošské soul music začaly prá¬vě pronikat i k bělošským posluchačům. Charakterizovala je zatěžkaná rytmika s přeznívajícím činelem, nezřídka užívaly typického tleskání rukou a masivních ostinát klavíru, na který si zde kromě George Martina zahráli v závěrečné skladbě alba Money poprvé také John s Paulem.

Beatlemánie

Úspěch She Loves You byl natolik výmluvný, že teprve díky němu se Epsteinovi podařilo dobýt jednu pevnost, která zatím zůstávala pro Beatles nedobytnou. Přestože se kon¬certní promotéři tou dobou už předháněli v nabídkách na vystoupení skupiny, Londýn jim s výjimkou několika okrajových produkcí zůstával uzavřen. A obdobně jejich pozvání do televize se omezovala jen na hostování v písničkových pořadech pro mládež. Brian měl za to, že jeho skupinu úmy¬slně blokoval klan bratří Gradeových, kteří ovládali největší nezávislou britskou televizní společnost ATC, síť londýn¬ských divadel a do třetice i nejmocnější koncertní agenturu. Od jejího majitele Leslieho Gradea přišla sice nabídka na výhradní zastupování Beatles už na jaře, avšak to znamenalo, že by se Brianovy zisky ztenčily o 10 procent. Je pravděpo¬dobné, že Epsteinovo odmítnutí postavilo kolem Beatles zeď, na niž zatím v metropoli naráželi. Teprve v okamžiku, kdy Beatles přesvědčivě vedli prodejní žebříčky v kategorii dlou¬hohrajících desek, singlů i EP s jejich hity, bratři povolili.

Beatlemánie

Píseň se jmenovala She Loves You a John s Paulem ji složi¬li teprve tři dny předtím v hotelovém pokoji. Po všech těch optimisticky naladěných vyznáních lásky a slibech, že se ni¬kdy nerozejdem, o kterých se zpívalo v jejich předcházejících písních, snad s výjimkou Misery z prvního alba, kde bylo v podstatě totéž téma zastřeno jemnou melancholií, se tento¬kráte z textu ozývá nový, jakoby vážnější tón. Kdosi v ni sděluje příteli, že viděl včera jeho dívku, o které si myslí, že ji už ztratil. Ale přesto, že ji hodně zranil, ona ho stále miluje. Ačkoli z textu nevymizela přímočarost sdělení ani prostinké rýmy typu „yesterday - what to say“ nebo „bad - glad“, nabývá toto vyprávění minidramatu lásky, vídaného očima třetí osoby, na epičnosti, z předešlých písní Beatles neznámé. Někde tady se začínaly rodit jejich budoucí písně - příběhy, do nichž časem dokázali promítnout své osobité a v kontextu populární hudby oné doby jedinečné vidění světa. Ironií osu¬du zůstává, že písnička - stejně jako druhá strana desky I'll Get You - se proslavila především nesčíslněkrát opakovaným slůvkem „yeh“, které se od té doby stalo něčím jako ochrannou známkou autorské dílny Beatles, ale také hanli¬vým označením pro veškerou oblíbenou hudbu mládeže prv¬ní poloviny šedesátých let.
Singl s She Loves You, který už předem objednalo půl mi¬liónu zájemců, se dostal na první místa hitparád okamžitě po vydání 23. srpna. Ještě v průběhu roku se počet prodaných výlisků oproti původní objednávce ztrojnásobil a překonal tak rázem všechny rekordy v dějinách britského gramofono¬vého průmyslu. Beatles se teď konečně mohli pochlubit svou první zlatou deskou.

Beatlemánie

Beatlemánie zachvátila zatím celé britské ostrovy. Kdokoli si v červenci třiašedesátého roku pustil v Anglii rozhlas nebo sledoval hudební pořady pro mládež v televizi, byl vystaven průběžnému náporu Mersey soundu. Hitparádu vedli Mars¬denovi Vodiči s dalším Murrayovým hitem I Like It, vystřídá¬ni vzápětí Kramerovými Dakotami, pro které Lennon s McCartneyem po Do You Want To Know A Secret? složili a George Martin opětovně vyprodukoval Bad To Me. Na třetím místě se stále ještě držela nahrávka Beatles From Me To You. Její prodej mezitím přesáhl půlmiliónovou hranici a skupina za ni obdržela svou první stříbrnou desku. V ruká¬vech se jim ale už třpytilo zlato.
Koncem července se Beatles objevují znovu v Abbey Road, aby nahráli v pořadí svůj čtvrtý singl. Celá frekvence byla tentokráte zaranžována jako velkolepá atrakce s přizva¬nými novináři, fotoreportéry a s nezbytným občerstvením. Nápad ukázat odborné veřejnosti zákulisí jednoho z pracov¬ních dnů Beatles vyšel nejspíš z jejich vlastního tiskového střediska a stejně nadšeně jej uvítali i lidé z reklamního oddělení EMI. Jeho jedinou vadou bylo, že ho předem s Beat¬les nikdo nekonzultoval. Když Lennon uviděl plné studio ne¬známých tváří, vykázal pozvané účastníky mejdanu poněkud nezdvořile ze dveří. Možná že právě tento incident pozname¬nal nahrávání první strany desky, kterou hráli dokola znovu a znovu bezmála tolikrát jako o rok dříve svou prvotinu Love Me Do. Teprve po několikahodinovém martýriu, během ně¬hož dostávala píseň definitivní formu a podobu, byli s výsled¬kem spokojen Martin dokonce natolik, že se opět nezdržel a poznamenal: „Kluci, tak tohle je zase jednička.“

BEATLEMÁNIE

Nejinak pochodili s londýnským bydlištěm George s Rin¬gem. Ti obývali společný byt na William Mews v Knighsbrid¬ge, pouze několik bloků od Wadhamovy moderní rezidence, kde bydlel Brian Epstein. Jediným, jehož bydliště zůstalo ne¬vypátráno, byl Paul. Po návratu z krátké dovolené, kterou na přelomu dubna a května strávili Brian s Johnem v Barceloně a tři zbývající Beatles na Kanárských ostrovech, navštívili společně koncert několika britských skupin v Royal Albert Hall. O přestávce byli požádáni, aby se nechali vyfotografo¬vat s herečkou Jane Asherovou, oblíbenou u mládeže z hu¬debně zábavného programu televize BBC Juke Box Jury Ač¬koli mladé krásce se splývavými tizianovými vlasy bylo tepr¬ve sedmnáct, měla za sebou dlouholetou hereckou dráhu, kterou započala už v šesti letech v úloze hluchoněmého děvčát¬ka v dojemném Mackendrickově filmu Mandy, promítaném také u nás. Po koncertě vyhověla Jane pozvání chlapců a za¬šla s nimi na kávu do jejich hotelu Royal Court. A pokračo¬vala s nimi i poté, když je přítomný reportér z redakce New Musical Expressu pozval do svého bytu. Od onoho večera se Paul ukazoval v Londýně stále častěji v přítomnosti Jane. Navštěvoval s ní divadla, představení Královského baletu a půjčoval si knihy z obrovské knihovny jejího otce, vyhláše¬ného londýnského psychiatra. Netrvalo dlouho a Paul se s Dr. Asherem, jeho inteligentní ženou Margaretou, profesorkou hudby, která shodou okolností učila kdysi George Martina hře na hoboj, a s mladšími sourozenci Jane - sestrou Clare a bratrem Peterem - seznámil osobně. Večery po divadle teď obvykle trávil v domě Asherových na Wimpole Street, v příjemné společnosti Jane a jejích rodičů. Když po nějaké době jednoho večera zmeškal odlet do Liverpoolu, paní As¬herová mu nabídla pokoj pro hosty. Paul v něm setrval po celé následující dva roky.

BEATLEMÁNIE

Také správa narůstajícího jmění Beatles představovala pro Jacobsovu advokátní kancelář čím dál větší sousto. Navzdory tomu, že Beatles byli zatím milionáři pouze na papíře, neboť celé 94 % jejich příjmů proudily do státní pokladny. Brian se snažil zabránit těmto ztrátám tím, že řadu koncertů sjednával s pořadateli, kteří byli lační Beatles, za hotové. Peníze tak putovaly v hnědých papírových sáčcích přímo do Brianovy kanceláře. Dříve či později však bylo třeba nalézt způsob, jak tento druh podnikání před úřady legalizovat. Epstein se proto obrátil na dlouholeté finanční poradce rodinného podniku firmu Bryce, Hamner & Isherwood. Ale i pro ni byl vzniklý problém příliš tvrdým oříškem, než aby ho sama rozlouskla. Nakonec se přece jen v londýnské kanceláři firmy našel kdo¬si, kdo znal recept nejen na tento, ale v průběhu příštích let i na další problémy, které souvisely s finančními, daňovými a majetkovými problémy kolem Beatles. Ačkoliv měl londýn¬ský podnik řadu klientů z divadelních i hudebních kruhů, spe¬cializoval se tento zkušený finanční expert a jeden z nejstar¬ších zaměstnanců až dosud převážně na revizi účtů velkých textilních koncernů. Vysoký, hubený muž, jemuž dodávaly na vážnosti i poněkud staromódní obleky s nezbytnou vestou, se jmenoval Walter Strach. Do Velké Británie utekl na konci třicátých let před nacisty z mnichovskou dohodou okleštěného Československa. Po Dicku Jamesovi, jehož otec přišel do Anglie z Polska, se český emigrant Dr. Strach stal dalším z hodných strýčků Beatles, jak je sami žertem nazývali.
Beatles, kteří se 3. srpna 1963 formálně rozloučili posled¬ním, v pořadí 294. vystoupením v jeskyni s věrnými fanoušky rodného Liverpoolu, se teď připravovali na definitivní pře¬místění do britské metropole. Dr. Strach byl pověřen delikát¬ním posláním vyhledat a najmout pro ně vhodné byty. Tak se Cynthia Lennonová s malým synkem konečně dočkali spo¬lečné domácností s Johnem. Zatím přebývala v Mendipsu u Lennonovy tety, která se po narození Juliana s Johnovým manželstvím přece jen smířila. Cynthia odtud vycházela, jen když to bylo nezbytně nutné. Nejednou utíkala i s kočárkem před děvčaty, která obléhala dům v každé denní době, a na jejich dotěrné otázky, zná-li Johna Lennona, odpovídala ne¬chápavě: „Koho? Jakýho Johna?“ Když se jí jedna z dívek rovnou optala, je-li za něho provdána, její rezolutní odpověď zněla: „Jmenuju se McKenziová!“ Nakonec ji prozradil míst¬ní zelinář a Cynthia spatřila na titulních stránkách lokálních deníků k pramalé radosti své i zuřícího Johna fotografii, která ji zobrazovala i se stříbrným kočárkem s malým Julianem.
Dr. Strach umístil Lennonovy dočasně v nepříliš útulném bytě v nejvyšším patře šestipodlažního domu z počátku stole¬tí bez výtahu v blízkosti Cromwell Road v londýnské čtvrti Kensington. Jakkoli se zdálo, že utajovací manévry byly do¬konalé, novinoví reportéři i fanoušci skupiny s důmyslností, za niž by se nestyděl ani jejich slavný krajan Sherlock Holmes, bydliště Lennonových přesto zanedlouho objevili. Ho¬rečka, která se jmenovala beatlemánie, začala tak svým původcům přinášet první vážné starosti, na jejichž konci byly tragické výstřely na rohu newyorského Central Parku a 72. ulice.

První příznaky

masového jevu, pro který právě Daily Mir¬ror vynalezl označení „beatlemánie“, propukly přirozeně nej¬dříve v Liverpoolu. Den ode dne se počet dopisů, které přicházely Beatles na adresu NEMS Enterprises, zvětšoval takř¬ka geometrickou řadou. Postupně přibývalo také nejrůzněj¬ších dárků od nadšených dívenek. Počínaje prsteny pro Ringa až po živou tarantuli, kterou jednoho dne objevila zděšená ¬Freda Kellyová ve speciálně uzpůsobené skříňce s větráním.
V srpnu 1963 přenesl Brian sídlo NEMS z obchodního domu ve Whitechapelu do Moorfieldsu a na sklonku října s konečnou platností na Argyl Street v Londýně, když tam už předtím otevřel samostatné tiskové středisko. Od května se totiž štáb kolem Beatles rozrostl o stálého tiskového agenta. Zpočátku jím byl „Disker“ Tony Barrow, jenž svého času do¬poručil Briana a neznámé Beatles firmě Decca. Fredě tak ubylo starostí s klubem beatlovských fanoušků, z něhož se poznenáhlu stávala celonárodní instituce. Děvčata z celé Anglie teď nejenom psala jednotlivým členům skupiny, ale dostávala také odpovědi podepsané jménem Anne Colingha¬mové, fiktivní přítelkyně Beatles, která se stala spojkou mezi nimi a jejich obdivovatelkami. Netrvalo dlouho a prací zava¬lený Tony Barrow a jeho tiskové oddělení přibrali další posi¬ly - dvojici žurnalistů Petera Jonese z New Record Mirroru a vydavatele Beat Monthly Seana O'Mahonyho, kteří uvedli v život specializovaný měsíčník pro členy beatlovského fan clubu. Jeho náklad brzy přesáhl 100 000 výtisků. Zatímco teď Barrow řídil celkový chod tiskového střediska NEMS, osob¬ním tiskovin mluvčím Beatles se stal bývalý námořní důstojník Brian Sommerville.

BEATLEMÁNIE

Beatles se postupně stávali celonárodním fenoménem. A to i přes to, že jejich obliba byla stále ještě omezena převážně na mládež. Většina dospělých mimo lidi bezprostředně za¬městnané v zábavním průmyslu o liverpoolské čtveřici zatím nevěděla. Do příchodu Beatles byly písničky a populární hud¬ba vůbec jednou z mnoha forem společenské zábavy. Souvis¬lostí této oblasti s reálným životem si sotvakdo povšiml. Na jaře třiašedesátého roku se desky Beatles začaly ozývat také z dětských pokojů v okázalých sídlech britských aristokratů. Ctihodní otcové těchto rodin si toho zatím nevšimli. I nadále hledali ve svých listech především burzovní zprávy a novinky z politického zákulisí.
Oficiální britský tisk stál stranou rodící se masové hysterie. Navíc ho právě zaměstnával mravnostní skandál britského ministra války Johna Dennise Profuma. Ačkoli ještě na konci března ujistil pan ministr sebevědomě své kolegy v Dolní sněmovně, že nedělal „nic nepřístojného“, do půldruhého mě¬síce nejenže se musel vzdát poslaneckého mandátu a minis¬terského křesla, ale jeho milence Christině Keelerové se do¬slova podařilo položit na lopatky celou vládu Jejího Veličen¬stva. S výjimkou vyloženě odborných časopisů a večerníků, kde se o Beatles semtam psalo na vnitřních stránkách, velké listy, vycházející v masových nákladech z novinářského im¬péria na Fleet Street, si zachovávaly zdrženlivý odstup. První, kdo prolomil tuto ledovou bariéru mlčení, byl až v září Daily Mirror, slavící toho roku právě šedesát let své nepřetržité existence. Jako by se u příležitosti tohoto jubilea rozpomenul na památné heslo svého zakladatele Alfreda Harmswortha „dávat veřejnosti to, po čem touží“, přinesl Daily Mirror obsáhlý profil populární skupiny, který vyplňoval celou jednu trojstránku. Po něm následovaly Daily Mail, Dailv Express a nakonec se přidal i nejkonzervativnější z britských deníků The Times. Když se v říjnu následkem profumovské aféry musel odporoučet ze sídla ministerského předsedy po šesti letech v čele konzervativní vlády také Harold Macmillan, po¬vážlivě vysoké procento Angličanů si ve svých ranních novi¬nách přečetlo raději něco o Beatles.