Ještě dnes

se na procházce Liverpoolem setkáte s němými svědky zlatých časů někdejší hospodářské prosperity. Pře¬hnané sebevědomí, pýcha a snad i rozmařilost obchodních magnátů a rejdařů, ovládajících město, se vepsaly do místy až nestvůrné směsice architektonických slohů budov, které měly už na první pohled symbolizovat moc a bohatství. Dnes, zjiz¬veny neúprosným časem, působí spíše opačně: radnice a St. George's Hall, místo veřejných shromáždění a koncertů, dvě stavby připomínající svým korintským sloupovím spíše antic¬ké chrámy, těžkopádné budovy berního a důchodového úřa¬du v jónském slohu s kopulí, bývalá bavlníková burza, zhlíže¬jící se v arkádách a balustrádách francouzské renesance, tu¬dorské i maurské oblouky nad portály sídelních budov podnikatelských korporací na přístavním nábřeží Pier Head, jemuž vévodí věže Královské pojišťovny, opatřené gigantickými so¬chami liverpoolských orlů.

Prudký rozvoj námořního obchodu

, podmíněný rozšířením průmyslové velkovýroby, proměnil bývalé provinční městeč¬ko v důležité centrum celého anglického severu. Početné davy přistěhovalců, hledajících obživu v liverpoolských do¬cích a továrnách, sem přicházely nejenom z blízkého okolí, ale také ze sousedního Walesu i vzdáleného Irska. V druhé polovině 18. století se počet obyvatel města z 26 000 v roce 1760 ztrojnásobil. Začátkem dvacátých let 19. století přesáhl sto tisíc, o šedesát let později půl miliónu a v prvním roce našeho století už udávaly oficiální statistiky počet 685 000 obyvatel. Čilý přístavní ruch, k němuž od roku 1846 přispěla ještě pravidelná osobní doprava mezi Anglií a Spojenými obcemi severoamerickými, sem přiváděl navíc statisíce vystě¬hovalců, kteří směřovali za štěstím do Nového světa. Liver¬pool se tak stával typickým babylónem národů a ras, nikoli nepodobným jinému přístavnímu městu, jehož obdobně smíšená populace dala vznik jazzu - americkému New Orleansu. Název známého místního Merseysippi Jazz Bandu, jedné z prvních revivalistických kapel, jimiž se na přelomu 40. a 50. let hlásila ke slovu později proslulá anglická jazzová škola, dává ostatně jasně na srozuměnou, že liverpoolští jazz¬mani si tuto spřízněnost své řeky a města s ústím majestátní¬ho Otce vod Mississippi sami dobře uvědomovali.

Do období průmyslové revoluce o půlstoletí později však už Liverpool vstupoval jako jedno z nejvýznamnějších stře¬disek anglického hospodářského života. Až dosud spíše po¬klidnou hladinu Mersey čeřil teď stále větší počet lodí nově vznikajících obchodních společností, na nichž do země prou¬dilo bohatství z anglických zámořských kolonií: obilí, cukr, čaj, tabák, a především bavlna. Když v roce 1755 položili liverpoolský podnikatel Wyatt a zakrátko no něm Arkwright základy k průmyslovému zpracování „bílého zlata“ na stro¬jích, které „opatřeny kladkami uvíjí ze surové bavlny jemnou nit“, přibyly k tradičním dovozním společnostem typu Výcho¬doindické i jiné, které z liverpoolského přístavu exportovaly do celého světa výrobky zdejších přádelen. O necelých sto let později obnášela hodnota vyvezeného bavlněného zboží a příze rovnou polovinu celkového objemu britského vývozu. V honbě za světovou nadvládou nad obchodem s „ďábelským vláknem“ se Anglie dopracovala i k jinému, méně chvályhod¬nému primátu. Od třicátých let 18. století kotvil v liverpoolském přístavním obvodu, kam patří i protilehlý Birkenhead, stále větší počet rychlých škunerů s podivným nákladem v podpalubí. V nelidských podmínkách se tam tísnily stovky černošských otroků, určených k práci na nově zřizovaných bavlníkových plantážích v amerických koloniích. Monopoli¬zace obchodu s otroky ještě rozmnožila už tak tučné zisky liverpoolských rejdařů. Odhaduje se, že jenom do roku 1770 proplulo Liverpoolem na dva tisíce otrokářských plachetnic, přičemž k zrušení potupného obchodování s lidským masem došlo až v prvním desetiletí příštího století.

revoluce

Když vypukla anglická buržoazní revoluce, postavili se Li¬verpoolští proti absolutistické monarchii na stranu parlamen¬tu, a přišli tak i o to skrovné bohatství, jehož se předtím domohli. V roce 1644 roajalističtí kavalíři v čele s princem Ruprechtem, který byl mimochodem synem českého „zimní¬ho krále“ Fridricha Falckého, dobyli po třech nedělích oblé¬hání narychlo zbudovaná opevnění Liverpoolu a město vy¬plenili a vypálili. Další zhoubu přinesly zanedlouho morové epidemie. Na prahu 18. století nepřesáhl počet obyvatel žijí¬cích v Liverpoolu pět tisíc.

1. LIVERPOOL

„První co jsme udělali, byla proklamace na¬šeho liverpoolství světu, když jsme si řekli: Je to prima, pocházet z Liverpoolu a mluvit takhle.“
John Lennon

Liverpool, kde to všechno začalo, dostal své jméno po orlovi, třímajícím v zobáku lilii, erbovním symbolu krále Jana Bezzemka, který v někdejší rybářské osadě z doby panování legendárního Richarda Lví srdce zbudoval v roce 1207 hrad a panství, jež dalo základ budoucímu městu. Už během vlády Janova syna Jindřicha III. se Liverpoolu dostalo statutu svo¬bodného výsadního města. Přesto se rozvíjelo jen velmi po¬malu. Zúročení přirozených výhod Liverpoolu, plynoucích z jeho šťastné polohy na pravém břehu řeky Mersey při jejím ústí do Irského moře, mělo přijít až mnohem později. Ještě v druhé polovině 16. století žilo v Liverpoolu pouhých jeden a půl tisíce obyvatel. Pozdější hlavní síla ekonomického roz¬voje města - jeho loďstvo - čítala v oněch idylických do¬bách alžbětinské éry všeho všudy dvanáct plavidel.

Podobných setkání,

při kterých se v polovině padesátých let výrostci na celém světě na potkání vzájemně předváděli v napodobování amerických rock'n'rollových hvězd, se mož¬ná uskutečnilo na tisíce. Tohle jediné se samo později stalo součástí rockové historie. Když týden poté šlapal zavalitý znalec zámořských hitů Paul McCartney na svém bicyklu domů napříč allertonským golfovým hřištěm, zastavil jej Pete Shotton, kterého předtím poznal u sv. Petra. Od něho se do¬zvěděl, že jejich „šéf“ John Lennon ho chce do kapely. Od tohoto okamžiku se datuje začátek nové éry v populární hud¬bě, která zvláštní shodou okolností přinesla pošramocené po¬věsti staré Anglie novou slávu na poli, kde to nikdo nečekal.

A přece nehráli

mládenci z Quarry Bank toho dne tak do¬cela jenom do větru. Od postranního vchodu na provizorní dřevěné jeviště je po celou dobu jejich produkce bedlivě sle¬doval čtrnáctiletý, trochu zavalitý kluk, doprovázený starším spolužákem z jiného liverpoolského gymnázia, který ještě donedávna s nimi sám hrával. Když skončili a v kostelní dvo¬raně přeměněné na šatnu pro účinkující nabírali nové síly před večerní tancovačkou, představil jim bývalý spoluhráč nového kamaráda. Kromě vzájemného „ahoj“ si toho zpočát¬ku víc neřekli. Jeden ze zakládajících členů kapely Pete Shot¬ton, který zpracovával kovovými náprstky maminčinu valchu, vzpomíná, že se jim zdál trochu nafoukaný. Protože jsou ale kluci v tomhle věku na celém světě stejní, nejpravděpodob¬nější příčinou počátečních rozpaků, s nimiž přijali příchozího, byly ty dva roky, které je od sebe dělily. Vždyť oni, alespoň ve svých vlastních očích, byli už přece dospělí. Když si však po nějaké chvilce tenhle zelenáč začal pohrávat s kytarou jednoho z nich, aby ji naladil, rázem zpozorněli. Ještě větší respekt si zjednal u samotného kapelníka, pověstného svou děravou pamětí, pro pohotovou znalost textů písniček, které oni sami uměli jen velmi přibližně. Už tehdy v šatně na wool¬tonské pouti jim z hlavy napsal svým úhledným písmem slo¬va na dvě docela čerstvé novinky z americké hitparády. Jed¬nou z nich byla Be-Bop-A-Lulu, s níž na jaře roku 1956 zvítě¬zil v amatérské soutěži talentů v Los Angeles jednadvacetiletý Gene Vincent a kterou firma Capitol uvedla na trh nece¬lé dva měsíce před tímto setkáním. Druhá - Twenty Flight Rock - znamenala počátek kariéry osmnáctiletého Eddieho Cochrana. A konečně jim další dvě novinky pro větší názor¬nost rovnou zahrál a zazpíval. Doprovázeny neobvyklou zvukovou kulisou šplouchající vody a o sebe narážejících ta¬lířů, šálků a podšálků, které v sousední místnosti umývaly ochotné dámy z farního výboru, zazněly wooltonskou farou dvě skladby, přiřazované dnes k rock'n'rollové klasice, jimiž krátce předtím definitivně prorazil černý Little Richard: Tut¬ti-Frutti a Long Tall Sally.

Ačkoli byli na rozdíl od každoroční produkce pověstné selské kapely z Cheshiru a neméně vyhlášené smečky cvičených psů liverpoolského četnictva ještě neokoukaní, žádnou díru do světa tady přesto neudělali. Pro malé i velké návštěvníky představovaly větší lákadlo stánky se zaručeně podomácku pečenými pouťovými koláči, a zatímco přítomné dámy zkoumaly v sousedství ne¬důvěřivě mezi prsty kvalitu nabízených souprav hedvábných kapesníků či ložního prádla, jejich pánské protějšky přitaho¬valy kulečníkové stoly a nejrůznější druhy forbesů, které sem svezli podnikaví hostinští z okolních výčepů. Kromě hrstky zvědavců, které od šálku čaje vylákal na chvíli z občerstvova¬cího stanu venkovní rámus, jehož původcem byli právě tihle středoškoláci, proběhlo jejich vystoupení bez větší pozornos¬ti roztržitého davu.

Zatímco se na politické scéně

psala tato historie s velkým H, začátkem léta stejného roku došlo v předměstské čtvrti Liverpoolu k drobné, nikterak mimořádné epizodě. Na tra¬diční pouti ve Wooltonu, konané pod širým nebem na pozem¬cích, které příslušely k tamní svatopetrské farnosti, vyhrá¬vala tentokrát kromě obvyklé dechovky také školní kapela místního gymnázia Quarry Bank. Jedna ze stovek navzájem si podobných amatérských skupin, jejichž čerstvým idolem byl zpěvák a kytarista Lonnie Donegan a které se toho roku rodily ve Velké Británii jako příslovečné houby po dešti. S dvěma kytarami, banjem, vlastnoručně vyrobenou basou, jejíž ozvučnou skříň tvořila dřevěná bednička od čaje, bicími a s nezbytnou poznávací vizitkou všech skupin stejného za¬měření, kterou byla prachobyčejná valcha na praní, předvá¬děli mládenci uprostřed pouťového mumraje všechno, co se stačili za pár měsíců zkoušek naučit.

V čase obvyklé okurkové sezóny

se teď naopak političtí zpravodajové předháněli v odhadu situace a prognózách její¬ho řešení. Ze svých venkovských sídel se do Londýna urych¬leně vracejí členové kabinetu a po celý zbytek prázdnin sně¬mují o vzniklé krizi. Ministerský předseda Anthony Eden si odváží do rezidence v Chequersu svého předchůdce sira Winstona Churchilla a žádá jej o radu. Dvaaosmdesátiletý tory, který sám vstoupil do politické arény ještě na sklonku života královny Viktorie, se projeví jako neústupný strážce jejího impéria: Navrhuje vylodění podpořené silným výsad¬kem. 29. října vypukla vojenská agrese proti Egyptu, v níž se společně s Angličany angažovaly také francouzské a izrael¬ské oddíly. Avšak svět v roce 1956 není už světem z roku 1882, kdy se anglická vojska celkem hravě vylodila u Tel-el¬-Kebiru a faktickým vládcem Egypta se stal britský guvernér. Na rozhodný diplomatický zásah Sovětského svazu je teď za jediný týden po agresi. Ztroskotání invaze přineslo spolu s krachem nechvalně proslulé anglické politiky dělových člu¬nů celkový soumrak nad pyšným impériem Britanikem. Hoř¬kost oné pilulky, kterou museli Angličané za své suezské dobrodružství spolknout, byla ovšem o to trpčí, že v Radě bezpečnosti podpořil rezoluci, odsuzující agresi, i zástupce americké Einsenhowerovy vlády. Průplav zůstal v rukou Egypťanů a pan Anthony Eden se záhy poté musel s ostudou odporoučet ze sídla ministerského předsedy na Downing Street č. 10.

Počátek příběhu,

o kterém bude vyprávět tato kniha, byl natolik nenápadný, že ani jeho samotným hrdinům nepřišel na mysl význam chvíle, v níž se začala psát jedna z nejvíce vzrušujících kulturních kronik naší doby. V létě onoho pa¬mátného roku 1956 zaměstnávaly poddané Jejího Veličen¬stva britské královny události mnohem závažnějšího dosahu. Přestože byl jejich dějištěm vzdálený Egypt, zprávy odtam¬tud doléhaly k uším obyvatel ostrovní říše stejně bezpro¬středně a hrozivě jako dunivé údery Velkého Bena z west¬minsterského opatství. Mnozí ještě měli v čerstvé paměti horké léto před čtyřmi roky, během něhož mladí důstojníci v čele s Násirem svrhli probritský režim krále Faruka, první¬ho a zároveň i posledního panovníka toho jména. Za nece¬lých jedenáct měsíců došlo pak i k oficiálnímu zrušení mo¬narchie, ostatně jenom formální náhražky předchozího brit¬ského protektorátu, během níž tak či onak pokračovala sedmdesátiletá okupace Egypta anglickými vojsky. Jejich přítomnost v zemi na hony vzdálené Albionu, na pomezí seve¬rovýchodní Afriky a jihozápadní Asie, měla jediný, zato však prozaicky praktický důvod: Suez. Svrchovaná vláda nad prů¬plavem, jímž vedly námořní cesty k jiné tradiční oblasti brit¬ských zájmů - do Indie, měla pro Angličany několikanásob¬ně větší cenu než ty čtyři milióny liber, které v roce 1875 zaplatila královna Viktorie s pomocí Rotschildovy banky za¬dluženému egyptskému khedivovi za jeho akcie. A právě Suez se stal novým jablkem sváru mezi Velkou Británií a mladičkou Násirovou republikou, která v červenci 1956 průplav znárodnila.

Na téma Beatles

existují ve světě desítky, možná stovky publikací. Některé jsou jen snůškou bulvárních klípků a senzací, jiné poctivým zamyšlením nad lidským a uměleckým profilem souboru, který má v análech historie populární hudby místo nejčelnější. Vypůjčme si na tomto místě charakteristiku kritika Lestera Bangse: „... Svěžest zpěvu Beatles byla naprostou zvukovou novinkou. Dnes člověk z jejich raných vokálů cítí půvab a obnažený cit, nechuť něco předstírat a zaoblovat hrany emocí, odvahu říci naprosto všechno, což jsme v rock'n'rollu tehdy od žádného jiného bělocha neslyšeli“ (citováno podle knihy dr. Lubomíra Dorůžky Panoráma populární hudby 1918-1918, Mladá fronta 1981).
Antonín Matzner napsal knížku, která je věnována konkrétně Beatles a obecně populární hudbě. Je nesmírně cenná také proto, že podobných publikací je u nás snad ještě méně než pověstného šafránu. Paul McCartney začátkem osmdesátých let v programu Super Night Of Rock'n'Roll, který v množství dokumentárních snímků í „živých“ vystoupení televizně zpracoval vývoj moderní populární hudby, prohlásil: „Populární hudba je klasická hudba současnosti.“ Je to slovo do pranice, ale - proč ne?

Kniha Antonína Matznera,

pro kterou vzniklo těchto pár poznámek, je nesmírně cenná hned z několika důvodů. Pře¬devším pro téma samo. Dalo se k němu přistoupit z nejrůznějších stran a úhlů, od přísně faktografického „popisu“ historie jedné skupiny až po hudebně vědnou studii věnovanou rozboru jejich tvorby. Je pochopitelné, že muselo nutně jít zčásti o práci kompilativní, opírající se o dostupné publikace, časopisecké články a stati, ale přitom se erudovanému autorovi podařilo organicky skloubit tuto stránku věci s cenným dobovým koloritem, který je pro kontext tvorby Beatles důležitý a mnohdy určující, s reáliemi daleko přesahujícími jen hudební rámec. Přitom Antonín Matzner nezapomíná na hodnotící kritéria, z nichž je patrný jeho fundovaný přístup k dané problematice, hudebně kritický názor a znalost mapované tematiky.
Ze stránek této knížky cítí i laik dlouhodobé studium hudebních a textových materiálů, zaujetí pro všechno nové, čím Beatles obohatili dosavadní historii populární hudby a čím proměnili hudební scénu takřka k nepoznání. Antonín Matzner píše o Beatles obdivně - ale ne nekriticky. Jeho soudy jsou uměřené, fundované, podložené znalostí tématu i hudebními souvislostmi s ostatní hudební produkcí. A nejen souvislostmi hudebními.

Dohady o tom,

zda se ještě Beatles někdy objeví pohromadě na koncertním pódiu nebo v nahrávacím studiu, definitivně přervaly střely z revolveru psychopata, které tragicky ukončily životní i uměleckou dráhu Johna Lennona. Právě v době, kdy měl po delší odmlce plnou hlavu tvůrčích plánů, na trhu nové album a v nahrávacím studiu roztočené další snímky. Paul McCartney o sobě nechává vědět pravidelně, koncertuje, nahrává, píše pro film. Ringo Starr se častěji než na deskách objevuje jako vyhledávaný představitel na filmovém plátně a pyšní se tím, že se jako první z Beatles stal dědečkem. Nejméně je slyšet o Georgi Harrisonovi, který tu a tam produkuje desky a účastní se různých charitativních akcí.
Kapitola jménem Beatles, alespoň tak, jak jsme ji znali ze šedesátých let, se definitivně uzavřela. Nicméně fenomén Beatles ze světa populární hudby nevymizel. Ne, to není nostalgie nebo staromilství, to je pouze důkaz životnosti a životaschopnosti jejich hudby, k níž se v nejrůznějších podobách a modifikacích hlásí desítky současných tvůrců a interpretů.

Beatles

vrátili hudebnímu světu především jasné, nápadité melodie, ozvláštňované chytrými aranžmá (zpočátku jednoduchými, postupem času stále komplikovanějšími, ale v žádném případě ne samoúčelnými), dokonalé harmonie, obdivuhodnou vokální sazbu. Podobně, jako se proměňovala hudba Beatles, proměňovaly se i textové obrazy - od nezávazných, klukovsky zamilovaných textů z prvního období činnosti skupiny dospěl soubor s lety k zamyšlením nad tímto světem, nad jeho nadějemi i obavami, k výraznému humánnímu a myšlenkově obsažnému poselství. Fenomén Beatles zdaleka nebyl jenom odrazem hudební tvorby, ale šlo o fenomén sociologický - Beatles se stali hrdiny generace, pro kterou hráli a zpívali. Také proto, že každý ze členů čtveřice byl výraznou osobností, i když každý po svém a trochu jinak. Není vůbec bez zajímavosti, že plus minus čtvrt století staré snímky liverpoolského kvarteta se nestaly jen nostalgickou vzpomínkou generačních souputníků skupiny, ale že stejně sugestivně promlouvají k dnešní mladé generaci posluchačů.

Britská hudební scéna

byla z mnoha důvodů (jeden z těch nejpodstatnějších byla absence jazykové bariéry) poplatná hudebnímu dění na druhé straně Atlantiku. Třeba tvorba Cliffa Richarda byla jakousi odpovědí na mýtus Elvise Presleyho, skupina Shadows anglickým protipólem amerických kytarových skupin... S nástupem Beatles začala doslova invaze britské rockové hudby do celého světa a podstatná část let šedesátých byla ve sféře populární hudby formována ostrovním hudebním modelem. Samozřejmě, Beatles byli v čele tohoto dění, které dokonale proměnilo tehdejší hudební ideál, ale po jejich boku se vyrojily desítky a desítky dalších souborů, které se buď vydaly podobnou cestou (Hollies, Searchers, Gerry and the Pacemakers, Herman's Hermits aj.), popřípadě přistoupily ke své tvorbě z jiných hudebních principů (Rolling Stones, Kinks, Manfred Mann aj.). Britská hudební scéna udávala v oné době celosvětový tón a nic jiného jako by ani neexistovalo.

beatles

Autoři Peter McCabe a Robert D. Schonfeld vydali v roce 1972 knihu Apple To The Core, což by se dalo přeložit jako Od Jablka k ohryzku. Ono Jablko znamená samozřejmě jméno beatlesovské gramofonové firmy a knížka přináší zasvěcený zákulisní pohled na skutečnosti, které vedly k rozpadu dnes již legendární liverpoolské čtveřice, souboru, který nemá v dějinách populární hudby obdoby. V závěru můžeme číst mimo jiné tato slova: „... Každý člen skupiny byl úplně jiný. Z jiného těsta, jiných názorů a představ. Životních i hu¬debních. Tak dlouhou dobu je mohl udržet pohromadě jenom mistrný diplomat, člověk s konkrétním plánem a jasnozřivou předvídavostí. Jmenoval se Brian Epstein. Pod jeho ochrannými křídly dosáhli Beatles maximum, po jeho smrti spělo všechno k rychlému konci...“ A na jiném místě knihy čteme bajkový příměr: „... Pod dohledem pečlivého hospodáře snášela slípka jedno zlaté vejce za druhým. Přišel nový hospodář a měl podobný plán. Ale uspěl jenom zčásti. Vejce už nikdy nebyla stejná. Vypadala podobně, ale jako by jejich skořápka byla umělá. A taková už zůstala napořád...“