Když Beatles prodiskutovávali nově vznik¬lou situaci s Kleinem, dostavil se na schůzku namísto McCartneyho jeho právní zástupce Charles Corman. Paulovu absenci u šéfovského stolu velké čtyřky pop music komento¬vali zbylí členové Beatles jízlivou otázkou na adresu Paulova advokáta:
„Kde jste si, pane doktore, nechal baskytaru?“
Ke všemu neměli Beatles jasno ani v otázkách, které se týkaly nejvlastnějšího pole jejich působení. Jakkoli bylo Bílé album úspěšné, právě ono přineslo hmatatelný důkaz o tom, že hudební názor jednotlivých členů skupiny je odlišný a kaž¬dý z nich už jde svou vlastní cestou. Lennon album později popsal slovy:
„Nebyla na něm žádná hudba Beatles... Byl to John s ka¬pelou, Paul s kapelou a George s kapelou.“
Odloučení od koncertů a publika zpřetrhalo poslední tenké nitky, které jejich tvorbu spojovaly. McCartney byl pro to, aby se Beatles vrátili zpět na jeviště. George, na rozdíl od Johna a Ringa, kteří byli přinejmenším navenek ochotni Pau¬la následovat, stál však rozhodně na svém odmítavém stano¬visku. Kompromisem mezi Paulovým a Georgovým posto¬jem se nakonec měla stát alespoň jejich příští deska. Marti¬novi vysvětlili, že chtějí udělat „poctivé a nefalšované album“.
„Říkali, že se chtějí vrátit zpět k základům. Bez toho, že by používal playbacků, stříhání nebo něco dotáčeli... John mi tehdy řekl, že písně jejich alba musí znít tak, jak znějí ve skutečnosti. ,Tvoje práce je postarat se, abychom přitom měli dobrý zvuk.“
Ideou Beatles bylo nahrát „živé“ album, jehož vznik by byl současně zaznamenáván filmovými kamerami. Mezi nápady, které přišly na přetřes, byly úvahy o jednorázovém koncertě v Tunisu nebo v Los Angeles. Když Harrison tyto záměry torpédoval, navrhl Paul do třetice, aby desku nahrávali na palubě zaoceánského parníku. George namítal, že by tam ne¬měli potřebné akustické podmínky. Nakonec se ke svému projektu, který pracovně označovali jako Get Back (Návrat zpět) sešli 2. ledna 1969 ve filmovém studiu v twickenham¬ských ateliérech. Neformální průběh zkoušek se odbýval za přítomnosti filmového štábu v čele s režisérem Michaelem Lindsayem-Hoggem, který s Beatles spolupracoval už před¬tím na několika krátkých filmech, propagujících jejich singly. Beatles sem přicházeli každé ráno a postupně přehrávali úryvky z písní do chystaného alba. V záběrech z Twickenha¬mu, které se později objevily ve filmu, figurovaly například písně Across The Universe, Maxwell's Silver Hammer, Two Of Us, 1've Got A Feeling, společná Johnova a Paulova skladba z jejich liverpoolských začátků One After 909 i půvabná Har¬risonova novinka I Me Mine, v jejímž valčíkovém rytmu si v setmělém ateliéru John s Yoko Ono dokonce obřadně za¬tancovali. Po devíti dnech to Harrison uprostřed polední pře¬stávky zabalil a odejel domů, otráven věčnými připomínkami Paula, který si přisvojoval úlohu autoritativního vedoucího skupiny.
Když byla tato rozmíška po několika dnech zažehnána, rozhodli se pokračovat v práci ve svém vlastním studiu, které pro ně budoval Alex Mardas v podzemí administrativní bu¬dovy v Savile Row. Přivolaný George Martin na místě s pře¬kvapením zjistil, že Řekovo studio, proklamované jím samotným bezmála jako osmý div světa, je nanejvýš tak dobré, aby jim posloužilo jako zkušebna. Jeho technickému vybavení chyběly veškeré základní předpoklady, včetně dorozumívání mezi studiem a režijní kabinou. Řecký kouzelník dokonce zapomněl ve své velkorysosti na zvukovou izolaci studia a odrušení větracího zařízení. Přesto tu vznikla celá další tře¬tina jejich syrového a neučesaného filmu, v němž před divá¬kovými zraky figurují Beatles bez oné svatozáře, která je obestírala v jejich předchozích filmových projektech. George Harrison zde zpívá svou jednoduchou písničku For You Blue, okořeněnou havajskou příměsí Lennonovy steel kytary, a ná¬davkem dává Ringovi u klavíru harmonické školení, týkající se jeho roztomilé písničky Octopus’s Garden o podmořské zahrádce pohádkové chobotnice. Na rozdíl od její konečné verze na pozdějším albu Abbey Road zde zpívá Ringovu pís¬ničku George, zatímco autora u piana doprovází na osiřelé bicí John Lennon. Ten zde exceluje především ve spontánním živočišném jam session Dig It s improvizovaným textem, v němž kumuluje bez ladu a skladu zkratky takových institu¬cí, jako jsou FBI, CIA či BBC, se jmény tak protichůdných pěveckých osobností, jaké představují Doris Dayová a blue¬sový veterán B. B. King. Beatles tu hrají v rozšířeném obsaze¬ní s černošským varhaníkem a klavíristou Billym Prestonem a v krátkém prostřihu se mihne také George Martin chřestící na chocolo. Nejčastějším objektem kameramanů je v těchto záběrech Paul McCartney. Ten se dokonce vrátil k jedné pís¬ničce z jejich hamburských začátků, k Romerově Besame mucho. Ča-ča-ča, která na páscích z hamburského Star Clubu zněla nechtěně komicky, se v této verzi, parodující operní tenory, stává Paulovým parádním číslem par excellance. Zají¬mavé je i Paulovo autentické podání jeho balady Long And Winding Road s vlastním klavírním doprovodem a Prestono¬vými varhanami, zaznívající zde bez zbytečných příkras, jako byly smyčce, lesní rohy, harfa a ženský sbor, jimiž byla dopl¬něna pozdější gramofonová nahrávka písně.
„Kde jste si, pane doktore, nechal baskytaru?“
Ke všemu neměli Beatles jasno ani v otázkách, které se týkaly nejvlastnějšího pole jejich působení. Jakkoli bylo Bílé album úspěšné, právě ono přineslo hmatatelný důkaz o tom, že hudební názor jednotlivých členů skupiny je odlišný a kaž¬dý z nich už jde svou vlastní cestou. Lennon album později popsal slovy:
„Nebyla na něm žádná hudba Beatles... Byl to John s ka¬pelou, Paul s kapelou a George s kapelou.“
Odloučení od koncertů a publika zpřetrhalo poslední tenké nitky, které jejich tvorbu spojovaly. McCartney byl pro to, aby se Beatles vrátili zpět na jeviště. George, na rozdíl od Johna a Ringa, kteří byli přinejmenším navenek ochotni Pau¬la následovat, stál však rozhodně na svém odmítavém stano¬visku. Kompromisem mezi Paulovým a Georgovým posto¬jem se nakonec měla stát alespoň jejich příští deska. Marti¬novi vysvětlili, že chtějí udělat „poctivé a nefalšované album“.
„Říkali, že se chtějí vrátit zpět k základům. Bez toho, že by používal playbacků, stříhání nebo něco dotáčeli... John mi tehdy řekl, že písně jejich alba musí znít tak, jak znějí ve skutečnosti. ,Tvoje práce je postarat se, abychom přitom měli dobrý zvuk.“
Ideou Beatles bylo nahrát „živé“ album, jehož vznik by byl současně zaznamenáván filmovými kamerami. Mezi nápady, které přišly na přetřes, byly úvahy o jednorázovém koncertě v Tunisu nebo v Los Angeles. Když Harrison tyto záměry torpédoval, navrhl Paul do třetice, aby desku nahrávali na palubě zaoceánského parníku. George namítal, že by tam ne¬měli potřebné akustické podmínky. Nakonec se ke svému projektu, který pracovně označovali jako Get Back (Návrat zpět) sešli 2. ledna 1969 ve filmovém studiu v twickenham¬ských ateliérech. Neformální průběh zkoušek se odbýval za přítomnosti filmového štábu v čele s režisérem Michaelem Lindsayem-Hoggem, který s Beatles spolupracoval už před¬tím na několika krátkých filmech, propagujících jejich singly. Beatles sem přicházeli každé ráno a postupně přehrávali úryvky z písní do chystaného alba. V záběrech z Twickenha¬mu, které se později objevily ve filmu, figurovaly například písně Across The Universe, Maxwell's Silver Hammer, Two Of Us, 1've Got A Feeling, společná Johnova a Paulova skladba z jejich liverpoolských začátků One After 909 i půvabná Har¬risonova novinka I Me Mine, v jejímž valčíkovém rytmu si v setmělém ateliéru John s Yoko Ono dokonce obřadně za¬tancovali. Po devíti dnech to Harrison uprostřed polední pře¬stávky zabalil a odejel domů, otráven věčnými připomínkami Paula, který si přisvojoval úlohu autoritativního vedoucího skupiny.
Když byla tato rozmíška po několika dnech zažehnána, rozhodli se pokračovat v práci ve svém vlastním studiu, které pro ně budoval Alex Mardas v podzemí administrativní bu¬dovy v Savile Row. Přivolaný George Martin na místě s pře¬kvapením zjistil, že Řekovo studio, proklamované jím samotným bezmála jako osmý div světa, je nanejvýš tak dobré, aby jim posloužilo jako zkušebna. Jeho technickému vybavení chyběly veškeré základní předpoklady, včetně dorozumívání mezi studiem a režijní kabinou. Řecký kouzelník dokonce zapomněl ve své velkorysosti na zvukovou izolaci studia a odrušení větracího zařízení. Přesto tu vznikla celá další tře¬tina jejich syrového a neučesaného filmu, v němž před divá¬kovými zraky figurují Beatles bez oné svatozáře, která je obestírala v jejich předchozích filmových projektech. George Harrison zde zpívá svou jednoduchou písničku For You Blue, okořeněnou havajskou příměsí Lennonovy steel kytary, a ná¬davkem dává Ringovi u klavíru harmonické školení, týkající se jeho roztomilé písničky Octopus’s Garden o podmořské zahrádce pohádkové chobotnice. Na rozdíl od její konečné verze na pozdějším albu Abbey Road zde zpívá Ringovu pís¬ničku George, zatímco autora u piana doprovází na osiřelé bicí John Lennon. Ten zde exceluje především ve spontánním živočišném jam session Dig It s improvizovaným textem, v němž kumuluje bez ladu a skladu zkratky takových institu¬cí, jako jsou FBI, CIA či BBC, se jmény tak protichůdných pěveckých osobností, jaké představují Doris Dayová a blue¬sový veterán B. B. King. Beatles tu hrají v rozšířeném obsaze¬ní s černošským varhaníkem a klavíristou Billym Prestonem a v krátkém prostřihu se mihne také George Martin chřestící na chocolo. Nejčastějším objektem kameramanů je v těchto záběrech Paul McCartney. Ten se dokonce vrátil k jedné pís¬ničce z jejich hamburských začátků, k Romerově Besame mucho. Ča-ča-ča, která na páscích z hamburského Star Clubu zněla nechtěně komicky, se v této verzi, parodující operní tenory, stává Paulovým parádním číslem par excellance. Zají¬mavé je i Paulovo autentické podání jeho balady Long And Winding Road s vlastním klavírním doprovodem a Prestono¬vými varhanami, zaznívající zde bez zbytečných příkras, jako byly smyčce, lesní rohy, harfa a ženský sbor, jimiž byla dopl¬něna pozdější gramofonová nahrávka písně.
Labels: beatles
posted by deux at
1:01 AM
