Ve třiašedesátém roce

se Yoko rozvedla s Ichiyananagim a ještě téhož roku se provdala za amerického filmaře Tonyho Coxe a narodila se ji dcera Kyoko. S Coxem také v říjnu 1966 přijeli do Londýna, aby se zúčastnili sympozia na téma „De¬strukce umění“. Až do tohoto okamžiku neslyšela prý jedinou z desek Beatles. Její příští výstavu v londýnské Lissom Galle¬ry, nazvanou „Polovětrná podívaná“, zato už Lennon financo¬val: Yoko na ní předvedla celou sérii svých poloobjektů: půl stolu, půl židle, půl postele, půl polštáře, půl umývadla a spoustu všelijakých dalších polovin čehosi. Když byli John s Cynthií v Rišikeši, posílal Yoko několikastránkové dopisy, na které dostával lakonické odpovědi na pohlednicích, podo¬bajících se jejím instruktivním básním ze sbírky Grapefruit vydané čtyři roky předtím v bibliofilském nákladu v Tokiu. Na jedné z nich stálo: „Jsem oblak. Sleduj mne na nebi.“ Na¬konec z toho všeho byla láska jako trám, která od základu zahýbala i s tak zdánlivě neotřesitelnou institucí, jakou před¬stavovali BeatIes.
„Když jsem potkal Yoko, bylo to, jako když se seznámíte se svou první ženskou. Prostě necháte kluky v hospodě, ať se baví sami. Přestanete hrát fotbal. Přestanete chodit na kuleč¬ník. Někteří chlapi si i pak vyrazí do hospody aspoň jednou do týdne. Jenže mne, když jsem se setkal se ženou svých snů, prostě přestala moje stará parta zajímat. Vždyť to bylo jen pár starých kámošů ze školy. Vzali jsme se o tři roky později, a s partou byl konec. Jenže náhodou ta parta byla známá široko daleko - nebylo to pár kluků z hospody na rohu.“