„John si často pro své písničky vypůjčoval podobné námě¬ty a mně ten nápad připadal ohromný,“ vypráví George Mar¬tin. „Když to přišel nahrávat, řekl, že chce, aby z toho byly cítit piliny manéže, aby v tom byla atmosféra pouti a cirkusu. Tak jsem začal zpracovávat elektronicky zvuky, aby to téhle představě odpovídalo. Opatřil jsem si spoustu zvuků parních varhan, takových, jaké skutečně hrají na poutích. Byly na nich třeba Sousovy pochody, Liberty Bell a takové věci. Celé odpoledne jsem strávil se zvukařem, nahráli jsme to všechno na jeden pásek a pak jsem mu řekl, aby ho rozstříhal na patnáctipalcové kousky..., Teď to všechno vyhoďte do vzdu¬chu, sesbírejte ty kousky a slepte je dohromady. Některé z nich tam teď byly pozpátku a některé v normální podobě, takže když jsme si to znovu přehráli, byla z toho hrozná zvuková motanice. To nám dokonale vyhovovalo a udělali jsme si z toho takový rámus v pozadí. Přimíchali jsme to do celého snímku a k tomu jsme přidali Mala Evanse na baso¬vou harmoniku a já s Johnem jsme hráli na varhany. Já na hammondky a John na lowrey. John hrál melodii a já harmo¬nii a laufy, protože John chtěl, aby na tom byl takový rámus, jako když se něco řítí. Takže jsem hrál chromatické běhy nahoru a dolů a pak jsme je pouštěli v poloviční rychlosti. Pásek jsme zpomalili, zvuk klesl o oktávu, a mně se to docela líbilo.“
Využijme přestávky k obrácení desky a povězme si teď něco o jejím neméně slavném obalu. Také tentokrát si jeho tvůrci, výtvarníci Peter Blake a Jan Haworth, za něj odnesli tradiční gramofónek s troubou, který už vlastnil Voorman za grafický návrh k albu Revolver. Mimochodem byl jedním ze čtyř, které byly desce v roce 1967 uděleny. Sgt. Pepper získal Grammy Award jako nejlepší album roku, nejlepší současná nahrávka v kategorii rocku a poslední po zásluze obdržel zvukový inženýr Geoff Emerick za nejlepší technickou kvali¬tu. Peter Blake zprvu předložil Beatles výtvarné návrhy, na kterých byl v různých pozicích v barvách vyvedený seržant Pepř ve stejnokroji. Chlapci nakonec sami přišli na variantu s vlastními fotografiemi v pestrobarevných uniformách z dob, které zůstávají záhadou. Každá byla jiná nejenom ba¬revně, ale i pokud šlo o bohaté výšivky, epolety a střih. Za velkým vojenským bubnem s názvem kapely a za Beatles zdvojenými o své nepřirozeně ztuhlé voskové protějšky z muzea Madame Tussaudové se tísnil panteon dvaašedesáti tváří významných osobností současného světa i historie. Těch, kteří Beatlům učarovali, i těch, které se v tomto spole¬čenství ocitli možná náhodou, možná z přirozeného smyslu chlapců pro recesi.