Tak jsme si Evanse postavili k pianu, aby nám počítal... Na nahrávce, když posloucháte pozorně, můžete slyšet, jak Mal říká: ,jednadvacet... dvaadvacet… Když jsme skončili, zeptal jsem se jich, co uděláme s těma zatracenýrna dírama. Paul řekl, že by tam chtěl mít symfonický orchestr. Pověděl jsem mu na to: ,Neblázni, Paule, to je sice hezký, mít devade¬sát osm lidí, ale s menším počtem uděláš zrovna tolik.‘ Paul na to: ,Chci, aby se mi tam pořádně odvázal symfoňák!‘ Tak jsem mu řekl, když tam chceš doopravdy symfoňák, tak já pro něj něco napíšu. A Paul zase: ,Ne, já nechci, abys něco psal. Když to napíšeš, tak to bude celé od tebe. Já tam chci mít nějaký odvaz.‘ Řekl jsem: ,Podívejme se na to prakticky. Nemůžeš si prostě pozvat do studia symfonický orchestr a říct, pánové, račte se odvázat, protože by to k ničemu neve¬dlo. Muzikanti by se prostě zatvářili rozpačitě a semtam by ze sebe vydali nějaký podivný rámus.‘“
Rozhodl jsem se nakonec angažovat jedenačtyřicetičlenný orchestr, polovinu běžného symfonického obsazení. Nějaký čas jsme na tom s Paulem a Johnem seděli a já napsal ty harmonie, které jasně vyplývaly z doprovodu. Kluci navrhli, že v těch čtyřiadvaceti taktech bychom měli mít takový ohromný výkřik, který by, začínal z velmi klidné muziky a skončil ohromným rámusem. Tak jsem pro každý nástroj v orchestru na začátku těch dvaceti čtyř taktů napsal jeho nejnižší notu - pro cella například dolní C, a na konci jsem jim předepsal jejich nejvyšší tón, který se hodil k akordu E dur. Přes to celé jsem jim předepsal jen poco a poco glis¬sando. Při nahrávce jsem hudebníkům řekl, že prostě mají pomalu postupně klouzat k tomu nejvyššímu tónu. Decha¬řům, kteří se mezitím museli nadechnout, ať se nadechnou, kdy je to napadne.
Když došlo k nahrávce, kluci řekli, že z toho chtějí mít skutečnou událost. Pozvali si své přátele a řekli jim, aby se na to zvláště oblékli. Mick (Jagger) tenkrát přišel s Marianne Faithfullovou a přišli všichni ti jejich blázniví holandští ka¬marádi. Muselo jich tam být asi čtyřicet a všichni se odvazo¬vali s tyčinkami indického kadidla.
Paul mi sdělil: ,My se na to dáme do květinového úboru, ale ty nemusíš, protože ty na to nejsi! Tak jsem mu na to řekl: ,Děkuju pěkně!‘ A on na to: ,Ale musíš si vzít frak a orchestr taky.‘
Tak jsem objednal orchestr ve fracích a Paul pak donesl spoustu karnevalových doplňků - takové ty legrační klo¬bouky a falešné nosy - a já je rozdělil muzikantům v orchestru: Sám jsem si nasadil nos jako Cyrano z Bergera¬ku. Eric Gruneberg, ten výborný basista, si na ruku, ve které držel smyčec, vybral gorilí tlapu a vypadalo to moc hezky. Byla to ohromná legrace.“
Paulův díl písně přinesl kromě harmonického vybočení také zajímavý hlavolam, pokud šlo o metrum. Se čtyřčtvrťo¬vým taktem se zde střídaly čtyřosminový, pětiosminový a šes¬tičtvrteční. Závěrečná repríza prvního dílu přinesla v Johno¬vě podání už zmíněnou zprávu o neutěšeném stavu black¬burnských vozovek, vypointovanou jedním z mnoha Lenno¬nových mnohovýznamných sdělení: „Teď vědí, jak mnoho děr je třeba / k naplnění Albert Hall.“ Někteří samozvaní vy¬kladači v tom později viděli narážku na vpichy po injekční stříkačce, stejně jako jim nevinný koníček Jindra z písně o panu Kiteovi posloužil za synonymum heroinu. Závěrečné¬ho klastru v A Day In The Life, který byl přirovnáván ke zvuku víka, přikládaného na starověký sarkofág, dosáhli jed-noduše tak, že Martin sešlápl pedál harmonia, zatímco ostat¬ní Beatles bez Harrisona, kterého zastoupil Mal Evans, si sedli na manuál. Trval dvaačtyřicet vteřin a tvůrci alba do něho přimíchali navíc málo srozumitelné hlasy. Podle někte¬rých se zde Beatles vysmívali svým posluchačům, podle ji¬ných naopak zdvořile děkovali za pozorný poslech a vyzvali je ke koupi jejich příští desky.
„Střídání tematických pohledů a žánrů, které přináší toto album, přivedlo už mnoho kritiků k nejrozličnějším vysvětle¬ním, nad kterými Beatles sami obvykle s rozpustilým úsmě¬vem krčí rameny. Stejně tak dohady o pravém smyslu tohoto závěru celého alba zůstanou vždy jenom domněnkami. Beat¬les pokaždé zlehčovali pokusy o takováto vysvětlení a ostat¬ně i historická geneze alba svědčí o tom, že konečnou formu ovlivňily nové chvilkové nápady, jakož i některé vnější okol¬nosti. Zároveň je však nesporné, že jejich souhrn poskytuje velmi působivou sondu do citové atmosféry dnešního světa.“
Tato slova napsal na adresu beatlovského Seržanta Pepře Lubomír Dorůžka v knize, která vyšla jedenáct let po jeho uvedení na trh v roce 1978.