Neúměrně dlouhou dobu přibližně sedm set hodin nahrá¬vání zavinila i skutečnost, že Beatles v některých ohledech stále ještě byli hudebními amatéry, přestože geniálními. „Žád¬ný z nás nepozná, jak má melodie znít, dokud to nenahraje¬me a pak si to neposlechneme,“ přiznal Paul. EMI zaplatila za tenhle luxus fantastickou částku 40 000 liber, což v tehdejším přepočtu dělala 100 000 dolarů. Opět jeden z beatlovských světových rekordů. Kdosi vypočítal, že za stejnou sumu moh¬la společnost vyrobit osm dlouhohrajících desek se stočlen¬nou Londýnskou filharmonií. Nakonec ani tyhle peníze cel¬kové výrobní náklady alba nepokryly a Beatles museli - jak ještě uvidíme - sáhnout i do vlastních kapes.
Když v zimě toho roku Brian Epstein dementoval v ame¬rickém rozhlase poplašné zprávy, že se Beatles rozpadli, uve¬dl zároveň s příslovečným přáním, které bylo otcem myšlen¬ky, také následující informaci: „Myslím, že spolu ještě budou znovu hrát,“ čímž měl nejspíš na mysli živá vystoupení. „V téhle chvíli jsou ve studiu a dělají velké věci.“ Na otázku komentátora, jaké povahy jsou tyto „velké věci“, odpověděl: „Dobré písně. Dobré písně jsou vždycky tou příští největší věcí.“
Vedení EMI zatím pro jistotu uvedlo na předvánoční trh první beatlovskou kompilaci na dlouhohrající desce s jejich „starými, ale zlatými…“ hity. Díky Supraphonu, který zakou¬pil její licenci, mohli si zlatou kolekci nejslavnějších nahrá¬vek Beatles - včetně dvou skladeb jejich předchozího alba Revolver - s malým zpožděním poprvé přehrávat doma i naši fandové. V Anglii si zatím mohla hudební veřejnost utvořit jakous takous představu o tom, co Beatles celé dny a noci ve studiu kutí, z dalšího singlu se skladbami Penny Lane a Strawberry Fields Forever, nahranými ve stejné várce jako When I'm Sixty Four.
Deska vyšla 17. března 1967 v obálce s jejich fotografiemi z rodinných alb, které představovaly Beatles jako děti. Oba tituly jsou také místopisnými názvy z města jejich dětství ¬Liverpoolu. První píseň ho získala podle autobusové zastáv¬ky, v jejíž blízkosti Beatles vyrůstali. „Penny Lane je v mých uších a očích / tam pod modrou předměstskou oblohou...,“ zpíval Paul a na důkaz těchto slov vykreslil v písni kulaté náměstíčko s hasičskou zbrojnicí a holičskou oficínou, za jejímž výkladem byly fotografie všech hlav, které ten liver¬poolský lazebník měl to potěšení znát. „Všichni lidé, kteří tudy procházejí / se zastaví a řeknou těm ve výkladu ,hello‘“ - rozvíjí Paul dál příběh s fotografickou přesností. Na sním¬ku zaujme i virtuózní sólo na bachovskou trubku člena Londýnského symfonického orchestru Davida Masona. Paul, fas¬cinovaný zrovna trubkovými party závěrečného Allegra assai ve 2. Braniborském koncertu Fdur Johanna Sebastiana Ba¬cha, přebroukal sólo Martinoví, který je zapsal do not jako už předtím melodii pro lesní roh ve For No One.
Tam, kde Paul realisticky opisuje detaily, John nahlas pře¬mýšlí. Lennonovi posloužil název penzionátu Jahodová pole, kam se svými kamarády chodíval na zahradní večírky a kde za penci prodával limonády, naopak pouze jako vnější rámec k výletu do neskutečného světa fantazie, ve kterém sám zů¬stává - spiše než vykladačem - filozofujícím průvodcem: „Život je snadný, když zavřeš oči / co vidíš, nepochopíš / Je stále těžší stát se někým / Ale nějak to přeci jde / mně na tom málem nesejde...“
Poměrně komplikovaný nápěv, plynoucí nicméně s obdivu¬hodnou přírozeností nad složitou čtyřpásmovou rytmikou, bohatství harmonií zvýrazněné kolísavým efektem, kterého s Martinem dosáhli současným prolnutím dvou tempově odlišných verzí, nestejná délka jednotlivých částí a konec¬konců v té době i nezvyklá délka celého čtyřminutového snímku - to vše vytvářelo z tohoto singlu jednu z nejprogre¬sivnějších nahrávek tehdejší populární hudby. Beatles za toto novátorství zaplatili tím, že od prvotiny Love Me Do se popr¬vé jejich deska nedostala na špičku žebříčku.
Skutečnou revoluci do populárni hudby vneslo však až his¬torické album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Přede¬vším záměrností, s níž zde námětově i stylově odlišné písně Lennona, McCartneyho a Harrisona byly vzájemně propoje¬ny do jediného působivého celku. Deska začíná zvuky, které obvykle předcházejí veřejným hudebním produkcím, včetně ladění nástrojů. Tentokráte evokovaly spíše představu lidové slavnosti pod širým nebem než koncertní síně. A poté už Paul představuje slovy, která jsme citovali v záhlaví této kapitoly, Kapelu Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře, ryčnou de¬chovku s rockovým spodkem i s prvními nadšenými reakcemi imaginárních posluchačů. V závěru písně jim představí jedno¬ho jediného zpěváka jejich kapely Billyho Shearse a Marti¬novy varhany spojí úvodní číslo s následujícím, kde Billy Rin¬govými ústy hned v prvních dvou taktech zopakuje publiku to, co beztoho už všichni vědí, že není žádným zpěvákem. A proto se obrací na své přátele, aby mu s písničkou trochu pomohli, budou-li si myslet, že, zpívá falešně. O dva roky poz¬ději nahrál píseň nazvanou With A Little Help From My Fri¬ends americký soulový zpěvák Joe Cocker a učinil z ní jednu z nejznamenitějších verzí beatlovského repertoáru, která je nekopírovala. Originální verze Beatles je rychlejší a vše tu prostupuje kamarádskou pohodou dýchající nálada, v níž ostatně tato McCartneyho skladba dozrávala při jednom z nesčetných improvizovaných tvůrčích dialogů mezi Johnem a Paulem v podkroví jeho nového londýnského bydliště.