V Broadwayi se jednoho večera vytasil Paul s první vlastní písničkou, kterou složil. Nazval ji I Lost My Ltttle Girl a Johna tím notně překvapil. Sám do této chvíle nepomyslel na to, že by mohli hrát také něco jiného než věci odposlouchané z de¬sek nebo rádia. Zanedlouho se pustili do skládání společně. Za první dva roky spolupráce napsali prý kolem jednoho sta písni. Dochovala a na veřejnost se z nich však dostala jen nepatrná část. Včetně Love Me Do a One After 909. Zbytek prý vzal zasvé, když se později Paulova přítelkyně Jane Asherová pustila do zevrubného jarního úklidu v jeho lon¬dýnském bytě.
Konec sedmapadesátého roku byl pro budoucí Brouky vý¬znamný ještě jednou skutečností. Bývalý basista skupiny a Lennonův společník v darebáctví dětských let Nigel Whal¬ley, který oficiálně vystupoval v úloze manažera Quarrymen, dá-li se to tak vůbec nazvat, potkal v úctyhodné společnosti golfového klubu lékaře jménem Sytner. Nigel využil této ná¬hody k seznámení s doktorovým synem Alanem, majitelem jednoho z nejnavštěvovanějších liverpoolských klubů, kde chtěl své svěřence „upíchnout“. Potíž byla v tom, že Alan Sytner byl více než kdo jiný především jazzovým fandou. Jeho klub Cavern v Mathew Street č. 10 byl věrnou kopií malých klubů, rozsetých v okolí bulváru St. Germain des Prés na levém břehu Seiny, ve kterých se mu tolik zalíbilo při návštěvě Paříže. Pro místnosti, které získal v podzemí býva¬lého obchodního domu, si sotva mohl zvolit přiléhavější ná¬zev než právě Cavern - Jeskyně. Na návštěvníky, kteří se sem dostali po úzkém kamenném schodišti, čekaly tři protáh¬lé tmavé kobky s klenbou z neomítnutých cihel a s vlhnoucí¬mi stěnami, se zatuchlým zápachem po plísni. Jazzové fa¬noušky, kteří sem pravidelně chodili za svým oblíbeným Merseysippi Jazz Bandem a výjimečně také na hostující lon¬dýnské kapely, jako byli Colyerovi Jazzmeni či orchestr Mic¬ka Mulligana, to neodradilo. Spíše naopak. Kromě tradičních kapel zde mohli slyšet i modernisty a skifflové skupiny, pro které Alan Sytner jednou týdně rezervoval malé pódium v prostřední lodi sklepení. Tancechtiví návštěvníci mohli uko¬jit své choutky v jednom z postranních křídel, jestliže jim nevadily pilíře, kolem nichž se museli proplétat.
Konec sedmapadesátého roku byl pro budoucí Brouky vý¬znamný ještě jednou skutečností. Bývalý basista skupiny a Lennonův společník v darebáctví dětských let Nigel Whal¬ley, který oficiálně vystupoval v úloze manažera Quarrymen, dá-li se to tak vůbec nazvat, potkal v úctyhodné společnosti golfového klubu lékaře jménem Sytner. Nigel využil této ná¬hody k seznámení s doktorovým synem Alanem, majitelem jednoho z nejnavštěvovanějších liverpoolských klubů, kde chtěl své svěřence „upíchnout“. Potíž byla v tom, že Alan Sytner byl více než kdo jiný především jazzovým fandou. Jeho klub Cavern v Mathew Street č. 10 byl věrnou kopií malých klubů, rozsetých v okolí bulváru St. Germain des Prés na levém břehu Seiny, ve kterých se mu tolik zalíbilo při návštěvě Paříže. Pro místnosti, které získal v podzemí býva¬lého obchodního domu, si sotva mohl zvolit přiléhavější ná¬zev než právě Cavern - Jeskyně. Na návštěvníky, kteří se sem dostali po úzkém kamenném schodišti, čekaly tři protáh¬lé tmavé kobky s klenbou z neomítnutých cihel a s vlhnoucí¬mi stěnami, se zatuchlým zápachem po plísni. Jazzové fa¬noušky, kteří sem pravidelně chodili za svým oblíbeným Merseysippi Jazz Bandem a výjimečně také na hostující lon¬dýnské kapely, jako byli Colyerovi Jazzmeni či orchestr Mic¬ka Mulligana, to neodradilo. Spíše naopak. Kromě tradičních kapel zde mohli slyšet i modernisty a skifflové skupiny, pro které Alan Sytner jednou týdně rezervoval malé pódium v prostřední lodi sklepení. Tancechtiví návštěvníci mohli uko¬jit své choutky v jednom z postranních křídel, jestliže jim nevadily pilíře, kolem nichž se museli proplétat.