Vystoupení Quarrymen v Sytnerově Jeskyni,

které se po¬dařilo snaživému Whalleymu nakonec zprostředkovat, ne¬mohlo v tomhle prostředí ovšem dopadnout jinak než fias¬kem. Jejich tehdejší bubeník Colin Hanton o tom po letech řekl: „Hned od začátku jsme do nich naprali všecky Elvisovy fláky, které jsme tenkrát hráli. Po první rundě nám někdo na pódium doručil lístek. John si myslel, že obsahuje přání něja¬kého hosta. Ale zatím to bylo od vedení. Stálo tam: ,Vypad¬něte s tímhle zpropadeným rockem!` O šest let později, když tu hráli John s Paulem naposledy, zaplnily davy fanoušků, kteří se do Jeskyně nedostali, celou Mathew Street.
Po skončení gymnázia nastoupil Lennon, na doporučení ředitele školy, v září roku 1957 na liverpoolskou kolej výtvar¬ných umění. Její budova na Hope Street ležela přímo v cent¬ru proslulé Osmičky, kdysi reprezentační čtvrti liverpool¬ských rejdařů, proměněné teď na domov opravdových malířů i netalentovaných mazalů, sochařů, pravých i falešných pro¬zaiků a začínajících básníků. Desítky výčepů a malých kavár¬niček v okolí, které snad vůbec nezavíraly, nabízely téhle pestré společnosti stálý útulek pro nikdy nekončící diskuse. Pouze onomu zvláštnímu druhu tolerance, vlastnímu odnepa¬měti kumštýřským sešlostem v kterémkoliv koutu světa, vdě¬čil John za to, že ho tady v jeho křiklavě barevných košilích a v úzkých kalhotách, jaké nosili Teddy Boys, nepovažovali za vetřelce. Horší bylo, že pro Lennonovy spolužáky, kteří se navzájem poznávali podle černých roláků z shetlandské vlny, s ledabyle povytaženými rukávy, představoval Merseysippi Jazz Band rajskou hudbu, a Cavern, odkud Johna a ieho Qua¬rrymen tak břitce vypoklonkovali, její svatostánek. Johnovi se ovšem časem podařilo nasadit rockovou nákazu i do toho¬to prostředí.