The Beatles
Tím nenápadně nápadným zevnějškem ovšem překvapení, které Beatles připravili svým příznivcům, zdaleka nekončilo. Po koncepčně sevřeném Seržantu Pepřovi dvojalbum The Beatles obsahovalo třicet písní z autorské dílny všech čtyř členů skupiny a s klidným svědomím je můžeme charakteri¬zovat známým rčením, „každý pes, jiná ves“. Anebo - jak to učinil Jiří Černý ve svém beatlovském seriálu v časopisu Me¬lodie - označením „procházka historií pop music“. Bílé al¬bum je totiž pravým opakem ucelenosti Seržanta. Beatles zde těkají od jednoho stylu ke druhému, namísto jednoty tu panu¬je maximální stylová všestrannost, a dokonce i žánrová vše¬hochuť. Jako by před námi figurovaly různobarevné střípky a nejroztodivnější obrázce pouťového krasohledu. Je ovšem třeba říci, že Beatles to vše korunovali jedinečným interpre¬tačním mistrovstvím.
Mnohé z téchto písní patří dnes k beatlovské klasice. I přesto, že s výjimkou vyloženě šlágrového Ob-La-Di, Ob-La-Da nepatří jednotlivé tituly k nejhranějším z jejich tvorby. Úvodní Paulův rock'n'roll Back In The USSR je ve stylu kali¬fornského surfing soundu, ale děvčata, o kterých se tu zpívá, nejsou ani z Los Angeles, ani ze San Franciska, nýbrž z Ukrajiny a Moskvy. Zato pracující dívka, snad dokonce fabrička, která se v Hollywoodu stane legendou stříbrného plátna, a jejíž příběh Paul vyzpíval v Honey Pie, je ze severu Anglie, ne-li přímo z Liverpoolu. V hudbě se tu nechal inspi¬rovat starými dobrými časy, obdobně jak to před dvěma roky učinili členové New Vaudeville Bandu v jejich světovém hitu Winchester Cathedral (jeho českou verzi pod názvem Svatovítský chrám nazpíval Václav Neckář) a Paul sám už předtím ve When 1'm Sixty Four. Ob-La-Di, Ob-La-Da je rozmarnou idylkou o obchodníkovi z tržnice, jeho ženě Molly, která po večerech zpívá s místním orchestrem, a jejich dětech, vý¬znamnou zejména svým rytmickým spodkem, v němž se širo¬ké masy bílých posluchačů seznámili poprvé ve zprostředko¬vané podobě s jamajskou hudbou, které se dostalo všeobecné popularity až o deset let později pod názvem reggae. V ná¬mětové i hudební všehochuti dvojalba nechybí ani „originál¬ní“ kovbojská balada z Divokého západu. McCartney v ní opisuje historku muže jménem Rocky Racoon, žijícího kdesi v Dakotě, který chce pistolemi pomstít zhrzenou čest, když mu jiný chlápek přebral jeho dívku. Naneštěstí byl jeho pro¬tivník Danny o setinu vteřiny rychlejší. Lennon si tu opět po čase zahrál na foukací harmoniku. V žánrové oblasti country, která mu byla odedávna blízká, se vyjádřil ve své první písni složené bez cizí pomoci Ringo Starr. Jmenovala se Don't Pass Me By a jakoby nashvilleskou atmosféru v ní utvrdily i auten¬tické hillbillyové skřipky. Ve Why Don't We Do It On The Road přidal Paul zemité blues upomínající na černošské shoutery, Helter Skelter je rock v duchu skupiny Who, ale nechybělo ani Paulovo milostné vyznání nové obyvatelce domu v Cavendish Avenue Lindě Eastmanové v I Will.
Také Lennon přispěl intimní písní lásky, komponovanou jako vzpomínka na jeho tragicky zesnulou matku. Nesla její jméno Julia, ale současně odrážela i jeho nový milostný vztah k Yoko Ono, připomenuté v textu anglickým význa¬mem jejího japonského jména: Ocean Child - Dítě Oceánu. Pro Yoko znamenalo Bílé album i její deskový debut jako zpěvačky, byť zatím se uplatňující jen v doprovodných hla¬sech. Slyšíme ji třeba v Lennonově protějšku k Paulově Yel¬low Submarine - v dětském popěvku The Continuing Story Of Bungalow Bill. Vyprávěla o trochu nemotorném lovci divoké zvěře, jehož provází napříč džunglí pro všechny přípa¬dy maminka, a který jako by vypadl z oka slavnému Pampali¬mmu z televizních večerníčků. Yoko podpořila Johna spolu s Paulem i v jeho další písni, čerpající z jemu nejvlastnějších hudebních kořenů. Za poněkud výstředním názvem Everybo¬dy’s Got Something To Hide Except Me And My Monkey (Kaž¬dý má co skrývat kromě mne a mé opice) se ve skutečnosti skrýval jednoduchý rock'n'roll, prodchnutý v textu optimistic¬kou výzvou k ničím nespoutanému veselí. Že ani osmadvace¬tiletého Lennona ještě neopustila záliba v pohádkovém světě autora Alenky v kraji divů, potvrzoval jeho diatonický popě¬vek Cry Baby Cry. Zpívá se v pěm o králi neexistující říše Marigold, který svým dětem vaří v kuchyni snídani, o laskavé královně, která jim hraje na piano a maluje obrázky na jejich chystanou slavnost, o věčně se usmívající vévodkyni z Kirkal¬dy, která se dostavila ke dvoru na čaj atd., takřka jako v opravdové pohádce až na to, že tahle byla z pera Johna Lennona. Takže u klavíru neseděla žádná královna, nýbrž sám Lennon, zatímco na varhany a harmonium hrál všudypří¬tomný muž v pozadí George Martin.
Mnohé z téchto písní patří dnes k beatlovské klasice. I přesto, že s výjimkou vyloženě šlágrového Ob-La-Di, Ob-La-Da nepatří jednotlivé tituly k nejhranějším z jejich tvorby. Úvodní Paulův rock'n'roll Back In The USSR je ve stylu kali¬fornského surfing soundu, ale děvčata, o kterých se tu zpívá, nejsou ani z Los Angeles, ani ze San Franciska, nýbrž z Ukrajiny a Moskvy. Zato pracující dívka, snad dokonce fabrička, která se v Hollywoodu stane legendou stříbrného plátna, a jejíž příběh Paul vyzpíval v Honey Pie, je ze severu Anglie, ne-li přímo z Liverpoolu. V hudbě se tu nechal inspi¬rovat starými dobrými časy, obdobně jak to před dvěma roky učinili členové New Vaudeville Bandu v jejich světovém hitu Winchester Cathedral (jeho českou verzi pod názvem Svatovítský chrám nazpíval Václav Neckář) a Paul sám už předtím ve When 1'm Sixty Four. Ob-La-Di, Ob-La-Da je rozmarnou idylkou o obchodníkovi z tržnice, jeho ženě Molly, která po večerech zpívá s místním orchestrem, a jejich dětech, vý¬znamnou zejména svým rytmickým spodkem, v němž se širo¬ké masy bílých posluchačů seznámili poprvé ve zprostředko¬vané podobě s jamajskou hudbou, které se dostalo všeobecné popularity až o deset let později pod názvem reggae. V ná¬mětové i hudební všehochuti dvojalba nechybí ani „originál¬ní“ kovbojská balada z Divokého západu. McCartney v ní opisuje historku muže jménem Rocky Racoon, žijícího kdesi v Dakotě, který chce pistolemi pomstít zhrzenou čest, když mu jiný chlápek přebral jeho dívku. Naneštěstí byl jeho pro¬tivník Danny o setinu vteřiny rychlejší. Lennon si tu opět po čase zahrál na foukací harmoniku. V žánrové oblasti country, která mu byla odedávna blízká, se vyjádřil ve své první písni složené bez cizí pomoci Ringo Starr. Jmenovala se Don't Pass Me By a jakoby nashvilleskou atmosféru v ní utvrdily i auten¬tické hillbillyové skřipky. Ve Why Don't We Do It On The Road přidal Paul zemité blues upomínající na černošské shoutery, Helter Skelter je rock v duchu skupiny Who, ale nechybělo ani Paulovo milostné vyznání nové obyvatelce domu v Cavendish Avenue Lindě Eastmanové v I Will.
Také Lennon přispěl intimní písní lásky, komponovanou jako vzpomínka na jeho tragicky zesnulou matku. Nesla její jméno Julia, ale současně odrážela i jeho nový milostný vztah k Yoko Ono, připomenuté v textu anglickým význa¬mem jejího japonského jména: Ocean Child - Dítě Oceánu. Pro Yoko znamenalo Bílé album i její deskový debut jako zpěvačky, byť zatím se uplatňující jen v doprovodných hla¬sech. Slyšíme ji třeba v Lennonově protějšku k Paulově Yel¬low Submarine - v dětském popěvku The Continuing Story Of Bungalow Bill. Vyprávěla o trochu nemotorném lovci divoké zvěře, jehož provází napříč džunglí pro všechny přípa¬dy maminka, a který jako by vypadl z oka slavnému Pampali¬mmu z televizních večerníčků. Yoko podpořila Johna spolu s Paulem i v jeho další písni, čerpající z jemu nejvlastnějších hudebních kořenů. Za poněkud výstředním názvem Everybo¬dy’s Got Something To Hide Except Me And My Monkey (Kaž¬dý má co skrývat kromě mne a mé opice) se ve skutečnosti skrýval jednoduchý rock'n'roll, prodchnutý v textu optimistic¬kou výzvou k ničím nespoutanému veselí. Že ani osmadvace¬tiletého Lennona ještě neopustila záliba v pohádkovém světě autora Alenky v kraji divů, potvrzoval jeho diatonický popě¬vek Cry Baby Cry. Zpívá se v pěm o králi neexistující říše Marigold, který svým dětem vaří v kuchyni snídani, o laskavé královně, která jim hraje na piano a maluje obrázky na jejich chystanou slavnost, o věčně se usmívající vévodkyni z Kirkal¬dy, která se dostavila ke dvoru na čaj atd., takřka jako v opravdové pohádce až na to, že tahle byla z pera Johna Lennona. Takže u klavíru neseděla žádná královna, nýbrž sám Lennon, zatímco na varhany a harmonium hrál všudypří¬tomný muž v pozadí George Martin.
Labels: The Beatles
posted by deux at
1:50 AM
