The Beatles

Allen Klem zosobňoval typ dravého selfmademana, který své postavení ve světě showbyznysu vybudoval doslova z ni¬čeho. Narodil se v chudé rodině židovských emigrantů z Maďarska a nebyl mu ještě rok, když ztratil matku. Otec, majitel malého košer řeznictví v New Jersey, které sotva vynášelo na nejnutnější živobytí, dal po manželčině smrti maličkého Alle¬na a jeho dvě starší sestřičky do ortodoxního židovského si¬rotčince v Newarku. Allen se z přísného, takřka kázeňského prostředí útulku dostal až v patnácti, když si ho vzala na vychování jeho teta. Záhy začal pracovat u firmy obdobné naší Poštovní novinové službě a pečlivě střádal každý dolar, aby se mohl dát zapsat do večerních kursů účetnictví. O deset let později se octl v New Yorku už jako účetní u jedné spo¬lečnosti specializované na showbyznys. Jeho postavení zde bylo zanedbatelné. Byl jedním z desítek drobných úředníčků, vykonávajících od rána do večera příkazy nadřízených, je¬jichž smysl jim z větší části unikal. Allen měl však oči na stopkách, pozorně se pídil po všem, co se dělo kolem, a pos¬tupně se začal orientovat ve složité síti finančních machinací, která prostupovala celý obor, jemuž se nevinně říká zábavní průmysl.
Koncem roku 1959 se Allen Klein zúčastnil jakéhosi sva¬tebního večírku. Za svědka novomanželskému páru byl zpě¬vák Bobby Darin, jehož hvězda zazářila krátce předtím díky sérii hitů, jako byly Splish Splash, Queen Of The Top, Plain Jane nebo Dream Lover. V této chvíli okupovala právě čelná místa hitparád jeho nová verze stařičkého šlágru o zabijáko¬vi Mackiem z Weillovy a Brechtovy Žebrácké opery. Klein si dodal odvahy a rozhodl se realizovat s Darinovou pomocí plán, jehož detaily předtím nesčíslněkrát promyslel. Před¬stoupil před zpěváka, sám se představil a vzápětí se vytasil s překvapivou otázkou:
„Jak by se vám líbilo, kdybyste dostal sto tisíc dolarů?“ „Za co?“ usmál se Darin.
„Za nic,“ zněla Kleinova omračující odpověď, po které ovšem následovala očekávaná podmínka: „Pověřte mě svými účty.“

The Beatles

Paul McCartney prodléval koncem roku ná návštěvě u Lindina otce v Americe, kde se probíraly podrobnosti jeho nadcházejícího sňatku s Lindou. Na přetřes se přitom dostaly také potíže Apple Corps. Budoucí tchán se rozhodl pomoci. Neučinil tak ovšem osobně, ale poslal do Londýna po Novém roce svého syna. V osobě Johna Eastmana se v obchodním zákulisí čtveřice vlastně ocitl další, nový Epstein. Jeho otec si totiž toto původní rodné jméno poameričtil teprve poté, když opouštěl s právnickým diplomem Harvardovu univerzitu a chystal se k vlastní advokátní praxi. Shodou okolností prv¬ní, s kým měl John Eastman v Londýně co do činění, byl majitel bývalých NEMS Enterprises, přejmenovaných teď na Nemperor Holdings, Clive Epstein. Ten si ze všeho nejvíce přál vypadnout z džungle, do níž ho uvrtal jeho bratr Brian, a vrátit se k obchodování s tím, s čím kdysi ve své nové vlasti začal jeho „zaydeh“ Isaac Epstein - s nábytkem.
Ve chvíli, kdy se Epsteinův přejmenovaný americký jme¬novec ocitl v Londýně, zvažoval Clive znovu nabídku, která už téměř rok ležela na jeho pracovním stole. Firma Triumph Investment Trust nabízela za odkoupení Nemperor Holdings milión liber. Protože Beatles byli stále ještě vázáni čtvrtinou svých příjmů k bývalé mateřské firmě, považoval Clive za morální nabídnout její odkoupení přednostně těm, z jejichž výdělků i věhlasu byla zbudována. Tento záměr podpořil také John Eastman. Beatles by tím získali zpět jednak svých 25 %, jednak by jim ostatní příjmy z Nemperor Holdings pomohly překonat vlastní potíže. Přestože pouhý výtěžek z autorských práv Lennonových a McCartneyho skladeb za uplynulý rok činil 911 000 liber sterlingů, nebyli schopni dát hotovost na odkoupení Epsteinova podniku dohromady. Pro¬tože většina z jejich autorských i provozovacích honorářů byla zatím blokována EMI, pokoušeli se Beatles s Eastmano¬vou pomocí získat potřebnou částku zálohami a půjčkou u jejího prezidenta sira Josepha Lockwooda.
Ve stejné době přinesl časopis Disc And Music Echo Len¬nonův rozhovor s Rayem Colemanem se zmíněným přizná¬ním o hrozícím bankrotu Apple Corps. Pro jednoho z čtenářů se tato slova stala signálem k horečné aktivitě, v jejímž dů¬sledku dostaly nakonec události kolem Beatles úplně jiný spád, než zamýšlel McCartneyho nastávající švagr. Tímto mužem byl osmatřicetiletý vlastník newyorské společnosti ABKCO. Iniciály v jejim názvu byly zkratkou pro rodinnou Allen & Betty Klein Company.

The Beatles

________________________________________
NECHME TO PLAVAT

Let It Be, Let It Be, Let It Be, Whisper Words Of Wisdom, Let It Be.
John Lennon - Paul McCartney

Nadšení, s nímž se Beatles vrhli do uskutečnění naivních představ o pozemském ráji pro všechny, kteří mají talent a nápady, se po necelém roce existence Apple Corps pomalu rozplývalo tváří v tvář nelítostným faktům z účetních knih společnosti. Po Lennonově velkorysém prohlášení v americ¬ké televizi z května 1968, že v Apple budou vítáni všichni, kteří chtějí něco vytvořit, aniž by museli poníženě leštit kliky u kanceláří nejrůznějších obchodníků s uměním, nastala doba zasloužené sklizně. Na konci roku stáli Brouci tváří v tvář tvrdé skutečnosti: Apple Corps vydávala týdně na vše možné i nemožné 20 000 liber, aniž některá z přidružených filmo¬vých, nakladatelských, elektronických a dalších společností připsala na konto firmy jedinou penci. Do jejího sídla v Savi¬le Row č. 3 proudily denně davy zneuznaných géniů a vyná¬lezců, kteří z nastavené dlaně Beatles odčerpávali stále nové a nové peníze pro své pochybné plány a projekty. Ke všemu se administrativní budova firmy proměnila v cosi jako chari¬tativní útulek pro bláznivé hipíky z celého světa, kterýrn tady dali alespoň zdarma jídlo, pití a cigarety. Několikrát do týdne volali prý ze vstupní kontrol na londýnském letišti, že odkudsi přiletěli další lidé bez jediného „floka“ v kapse, po¬sedlí touhou navštívit své čtyři duchovní bratry přímo v jejich Mecce. Apple Corps za ně platila nejenom vstupní víza a od¬vážela je na své náklady z Heathrow do Savile Row, ale poskytovala jim i kapesné na nejnutnější výdaje za pobytu v Británii. Nejednou s těmito „nádhernými lidmi“ v květino¬vých úborech, ověnčených korálky a chřestícími rolničkami, mizely při jejich odchodu z budovy i televizní obrazovky, reproduktory a drahé elektrické psací stroje. Traduje se, že jednou vrátný zavolal do kanceláře vedoucího tiskového střediska společnosti Derka Taylora a oznámil mu, že v re¬cepci čeká Adolf Hitler.
„Okay,“ pravil prý Derek bez nejmenší stopy údivu. „Pošle¬te ho nahoru!“
Jednotlivým odbočkám Apple Corps velela spousta ředite¬lů, náměstků a osobních asistentů, ale opravdový šéf chyběl. Když se jej Beatles, znepokojení neutěšenou finanční situací společnosti, rozhodli konečně hledat, bylo příznačné, že se uchýlili zase k extrému. Po původně proklamovaném „západ¬ním komunismu“ rozhlíželi se teď v kruzích představitelů fi¬nančního kapitálu, soustředěného a symbolizovaného velký¬mi bankami v londýnské City. Tak se mezi vyhlédnutými kan¬didáty na ředitelské místo Apple Corps ocitl nejdříve prezi¬dent známé Lazardovy obchodní banky lord Poole. Jeho rada, aby své finance převedli pod kontrolu Lazardovy ban¬ky, se ovšem Paulovi nezamlouvala. Nepochodili ani u další¬ho ekonomického experta lorda Beechinga, jehož věhlas byl založen na finančním ozdravěni skomírajících Britských že¬leznic. Urozený finančník shovívavě vyslechl stesky mladých podnikatelů a snažil se je navést na cestu, zužující riziko je¬jich obchodních operací na minimum: „Vraťte se k nahrávání desek.“ Beatles byli však už příliš rozjetí, než aby jej upo¬slechli. Konzultovali své potíže potom dokonce i s hospodář¬ským expertem ministerského předsedy lordem Goodma¬nem, na kterého se s žádostmi o radu obracel ještě jejich nešťastně zesnulý manažer. Dalším, kdo figuroval mezi vy¬hlédnutými osobnostmi, od nichž si slibovali, že opatří jejich Jablko záchranným pásem, byl majitel populární rozhlasové vysílačky Caroline Ronan O'Rhielly. Z plánované schůzky ale nakonec sešlo. Jeden bývalý prodavač beatlovského bou¬tique, jehož jedinou současnou pracovní náplní bylo sestavo¬vání horoskopů, zjistil totiž, že O'Rhielly nemá potřebný druh „vibrací“.

The Beatles

Alespoň na deskách bylo tedy beatlovské Jablko zatím úspěšné. Přinejmenším to platilo o singlu s Hey Jude a o Bílém albu. Ve Spojených státech se drželo na špičce hitparády déle než dva měsíce. Komerční úspěch pod ochrannými kříd¬ly Beatles zaznamenala také první deska mladičké Mary Hopkinové, kterou doporučila jejich pozornosti Twiggy, s nepůvodní, ale chytlavou melodií Gena Raskina Those Were The Days. Hůře se už prodávaly první sólové počiny George Harrisona s jeho filmovou hudbou k Wonderwall a Lennonovo společné elpíčko s Yoko Ono Unfinished Music No. 1 - Two Virgins, uvedené na trh týden po dvojalbu The Beatles. Nahráli je doma za jedinou noc a vypadalo podle toho. Skandální fotografie obou nahých milenců na obalu způsobila, že EMI odmítla desku ve své síti distribuovat.
Ve srovnání s ostatními finančními operacemi Apple Corps byla ovšem tato epizoda podružná. Už v létě museli zavřít svůj boutique. Konec jablečného krámu s krásnými věcmi byl přitom ještě ztřeštěnější než party na jeho začátku. Velkorysí Beatles veškeré zboží jednoduše rozdali komukoli, kdo se u toho právě nachomýtl. V říjnu je na protest proti způsobu, jakým hospodařili se svými penězi, opustil jeden z účetnich společnosti. V osobním pětistránkovém dopise jednotlivým Beatlům napsal: „... Nikdy vás nezajímalo, odkud peníze při¬cházejí, ani za co jsou vydávány. Žijete ve víře, že vám vaše milióny budou k dispozici věčně. Vaše finance jsou však v ne¬pořádku a Apple je v bryndě…“ Ve stejný den, kdy vyšlo elpíčko Johna a Yoko, abdikoval ze své funkce finančního poradce Apple Corps jeden z vůdčích expertů společnosti Bryce-Hamner Ltd. Harry Pinsker. Dokonce i John Lennon přiznal tehdy v novinovém interview, „Bude-li Apple přichá¬zet o peníze tímto tempem, položíme se do šesti měsiců…“ Jejich krásné Jablko ještě nestačilo ani dozrát, a už z něho byla nepříjemně páchnoucí hnilička.

The Beatles

Hudebně nejextravagantnějšími skladbami celého dvojal¬ba byly dvě připomenuté úvodní verze Lennonovy Revolu¬tion. Tu úplně první a nejpomalejší, kterou John předtím marně prosazoval k vydání na singlu, pro tento účel z původ¬ních deseti minut o něco zkrátil, ale přimíchal k ní zpomaleně i zrychleně přehrávané pásky s nahrávkami klasické hudby, dětskými hlásky, ženským sborem, výkřiky a následujícím oznámením: „Toto je EMI test, série číslo 9. Zkrátil jsem ho na číslo 9. Devítka je mým šťastným číslem, na devátého mám také narozeniny.“ Textově se Lennon vyřádil v Glass Onion, šarádě sestavené z názvů dřívějších písní Beatles, včetně Strawberry Fields Forever, Lady Madonna, Fool On The Hill a konečně I'm A Walrus s mnohovýznamnou narឬkou na svého partnera ve verši „Zde je pro vás všechny další klíč k záhadě / Ten mrož je Paul...“
Na rozdíl od McCartneyho, který řadu skladeb pro Bílé album vytvořil takřka na koleně přímo ve studiu, přivezl si Lennon část svých písní v podobě polotovaru z indických meditací. Kromě hořké satiry na jejich guru v Sexy Sadie se pobyt v Indii promítl v písm Dear Prudence nejenom vypůj¬čením křestního jména v jejím názvu od sestry Mii Farrowo¬vé, která s Beatles sdílela pobyt v mystikově ošramu, ale i os¬tinátními kvintami kytarového doprovodu. Jiná píseň z indic¬ké přihrádky I'm So Tired tematicky jako by navazovala na starší Lennonovu skladbu I'm Only Sleeping z alba Revolver, stejně jako Yer Blues, hudebně těžící ze syntézy blues, rocku a psychedelic music. V pesimisticky vyhroceném textu je mimo jiné obsažena výslovná narážka na Dylana, jehož po¬etika nejspíše poznamenala i jinou Johnovu skladbu Happiness Is A Warm Gun. Bezprostřední podnět k této formálně i rytmicky jedné z nejsložitějších skladeb alba poskytl ovšem Lennonovi jakýsi střelecký magazín, v němž nalezl stejno¬jmenný článek (Pocit štěstí z kouřící hlavně revolveru). „Vzal jsem to, jak to leží a běží. Jako strašnou myšlenku, že zrovna zastřelili nějaký zvíře.“ Někteří v tom viděli alegorii vietnam¬ských jatek.
Ze čtyř Harrisonových příspěvků zjevně vynikaly While My Guitar Gently Weeps, ve které si autor přizval jako sólistu věhlasného kytaristu Cream Erica Claptona, a rock'n'roll Sa¬voy Truffle. V závěrečném Ringově rozloučení na dobrou noc - Goodnight - s hollywoodsky znějícími smyčci, harfou a s nablýskanými vokály smíšeného sboru - spatřovali ně¬kteří kritici parodii na obdobný typ melodií, oděných do na¬bubřelých velkoorchestrálních aranžmá. Beatles byli ale v této písni nejspíše jakékoli kritice či sarkasmu vzdáleni. Goodnight spíše demonstrovala šířku řečiště, jímž se teď ubí¬raly jejich talenty, schopné vyjádřit se jakýmkoli jazykem, jehož populární hudba používala. Dokonce i včetně oné špet¬ky konvencí, které v ní odjakživa měly své místo.

The Beatles

Tím nenápadně nápadným zevnějškem ovšem překvapení, které Beatles připravili svým příznivcům, zdaleka nekončilo. Po koncepčně sevřeném Seržantu Pepřovi dvojalbum The Beatles obsahovalo třicet písní z autorské dílny všech čtyř členů skupiny a s klidným svědomím je můžeme charakteri¬zovat známým rčením, „každý pes, jiná ves“. Anebo - jak to učinil Jiří Černý ve svém beatlovském seriálu v časopisu Me¬lodie - označením „procházka historií pop music“. Bílé al¬bum je totiž pravým opakem ucelenosti Seržanta. Beatles zde těkají od jednoho stylu ke druhému, namísto jednoty tu panu¬je maximální stylová všestrannost, a dokonce i žánrová vše¬hochuť. Jako by před námi figurovaly různobarevné střípky a nejroztodivnější obrázce pouťového krasohledu. Je ovšem třeba říci, že Beatles to vše korunovali jedinečným interpre¬tačním mistrovstvím.
Mnohé z téchto písní patří dnes k beatlovské klasice. I přesto, že s výjimkou vyloženě šlágrového Ob-La-Di, Ob-La-Da nepatří jednotlivé tituly k nejhranějším z jejich tvorby. Úvodní Paulův rock'n'roll Back In The USSR je ve stylu kali¬fornského surfing soundu, ale děvčata, o kterých se tu zpívá, nejsou ani z Los Angeles, ani ze San Franciska, nýbrž z Ukrajiny a Moskvy. Zato pracující dívka, snad dokonce fabrička, která se v Hollywoodu stane legendou stříbrného plátna, a jejíž příběh Paul vyzpíval v Honey Pie, je ze severu Anglie, ne-li přímo z Liverpoolu. V hudbě se tu nechal inspi¬rovat starými dobrými časy, obdobně jak to před dvěma roky učinili členové New Vaudeville Bandu v jejich světovém hitu Winchester Cathedral (jeho českou verzi pod názvem Svatovítský chrám nazpíval Václav Neckář) a Paul sám už předtím ve When 1'm Sixty Four. Ob-La-Di, Ob-La-Da je rozmarnou idylkou o obchodníkovi z tržnice, jeho ženě Molly, která po večerech zpívá s místním orchestrem, a jejich dětech, vý¬znamnou zejména svým rytmickým spodkem, v němž se širo¬ké masy bílých posluchačů seznámili poprvé ve zprostředko¬vané podobě s jamajskou hudbou, které se dostalo všeobecné popularity až o deset let později pod názvem reggae. V ná¬mětové i hudební všehochuti dvojalba nechybí ani „originál¬ní“ kovbojská balada z Divokého západu. McCartney v ní opisuje historku muže jménem Rocky Racoon, žijícího kdesi v Dakotě, který chce pistolemi pomstít zhrzenou čest, když mu jiný chlápek přebral jeho dívku. Naneštěstí byl jeho pro¬tivník Danny o setinu vteřiny rychlejší. Lennon si tu opět po čase zahrál na foukací harmoniku. V žánrové oblasti country, která mu byla odedávna blízká, se vyjádřil ve své první písni složené bez cizí pomoci Ringo Starr. Jmenovala se Don't Pass Me By a jakoby nashvilleskou atmosféru v ní utvrdily i auten¬tické hillbillyové skřipky. Ve Why Don't We Do It On The Road přidal Paul zemité blues upomínající na černošské shoutery, Helter Skelter je rock v duchu skupiny Who, ale nechybělo ani Paulovo milostné vyznání nové obyvatelce domu v Cavendish Avenue Lindě Eastmanové v I Will.
Také Lennon přispěl intimní písní lásky, komponovanou jako vzpomínka na jeho tragicky zesnulou matku. Nesla její jméno Julia, ale současně odrážela i jeho nový milostný vztah k Yoko Ono, připomenuté v textu anglickým význa¬mem jejího japonského jména: Ocean Child - Dítě Oceánu. Pro Yoko znamenalo Bílé album i její deskový debut jako zpěvačky, byť zatím se uplatňující jen v doprovodných hla¬sech. Slyšíme ji třeba v Lennonově protějšku k Paulově Yel¬low Submarine - v dětském popěvku The Continuing Story Of Bungalow Bill. Vyprávěla o trochu nemotorném lovci divoké zvěře, jehož provází napříč džunglí pro všechny přípa¬dy maminka, a který jako by vypadl z oka slavnému Pampali¬mmu z televizních večerníčků. Yoko podpořila Johna spolu s Paulem i v jeho další písni, čerpající z jemu nejvlastnějších hudebních kořenů. Za poněkud výstředním názvem Everybo¬dy’s Got Something To Hide Except Me And My Monkey (Kaž¬dý má co skrývat kromě mne a mé opice) se ve skutečnosti skrýval jednoduchý rock'n'roll, prodchnutý v textu optimistic¬kou výzvou k ničím nespoutanému veselí. Že ani osmadvace¬tiletého Lennona ještě neopustila záliba v pohádkovém světě autora Alenky v kraji divů, potvrzoval jeho diatonický popě¬vek Cry Baby Cry. Zpívá se v pěm o králi neexistující říše Marigold, který svým dětem vaří v kuchyni snídani, o laskavé královně, která jim hraje na piano a maluje obrázky na jejich chystanou slavnost, o věčně se usmívající vévodkyni z Kirkal¬dy, která se dostavila ke dvoru na čaj atd., takřka jako v opravdové pohádce až na to, že tahle byla z pera Johna Lennona. Takže u klavíru neseděla žádná královna, nýbrž sám Lennon, zatímco na varhany a harmonium hrál všudypří¬tomný muž v pozadí George Martin.

The Beatles

Oproti zmatené složitosti Tajemného čarovného zájezdu byl příběh Žluté ponorky až lapidárně jednoduchý. Pohádko¬vá země Pepřenie je přepadena hordou zhůvěřilých Modráků a seržant Pepř odjíždí ve žluté ponorce hledat pomoc. Na své cestě potkává čtveřici nudících se hudebníkú - Johna, Paula, George a Ringa. Bere je s sebou na palubu žluté ponorky a vrací se s nimi právě včas, aby mohli zachránit jeho zemi. Zlé Modráky, úlisné Jabkáče a další příšerky zaženou tedy nakonec ve filmové Pepřenii právě malovaní Beatles svou písní All You Need Is Love. V ohrožené Pepřenii opět rozkve¬tou květiny. Tedy finále přesně v duchu onoho květinového hnutí mládeže konce šedesátých let. Jako tečku za svou kres¬lenou pohádkou použil režisér Dunning překvapivé sekvence s opravdovými, živými Beatles, kteří nám připomenou, že pří¬běh sice skončil, ale Modráci jsou tu pořád, kdykoli připrave¬ni znovu vyrazit. Proto je nutné stále zpívat: All Together Now - Všichni dohromady, zrovna teď!
Dlouhohrající deska Yellow Submarine, jejíž druhou stra¬nu vyplňovala Martinem pro film speciálně zkomponovaná instrumentální čísla a orchestrální verze titulní písně, vyšla až pět měsíců po premiéře, těsně před vánocemi. Tou dobou už však bylo měsíc na trhu deváté album, respektive dvojalbum skupiny. Dychtivým čekatelům na pokračování seržantovské linie se nyní dostalo od Beatles nečekaného překvapení už ve vnějším vzhledu i názvu alba. Namísto předchozí bizarní fotomontáže drželi v ruce nepotištěný bílý obal a dlouhý název vystřídalo stručné THE BEATLES, plasticky vytlačené drob¬nými verzálkami. Nikdo před nimi si něco podobného v his¬torii gramofonového oboru nemohl dovolit. Přesto v prodej¬nosti beatlovských desek soutěží Bílé album, jak se mu zača¬lo říkat, se Seržantem.