PRVNÍ DESKY

„… nikdo - je samotné přitom nevyjímaje - tehdy nevěděl, jak tyto talenty využít nebo kam až je dovedou“
Bert Kaempfert

Na jaře roku 1961 přijíždějí Beatles do Hamburku znovu. Tentokráte cestovali vlakem, s jízdenkami, na které jim maji¬tel Desítky Peter Eckhorn předem poslal peníze. Navíc měl každý z nich v kapse oficiální pracovní povolení a řádnou smlouvu, která zněla na dvojnásobek částky, jakou dostávali při svém prvním zájezdu od Koschmiedera.
Návrat do města na březích Labe vyprovokoval Gerry Marsden se svými Vodiči, kteří v rušném prostředí Eckhorno¬va klubu strávili první měsíce roku. Do Liverpoolu se vrátili s novými zesilovači a spoustou historek o lidech i místech, které Brouci sami předtím dobře poznali. Rozčarování z neslavného konce prvního zájezdu ustupovalo ve světle Mars¬denova vypravování do pozadí, a Brouci znovu zatoužili po rušném životě v okolí Reeperbahnu. Pete Best, který měl v Hamburku stále ještě svoji bicí soupravu, se nakonec odhodlal zavolat Eckhornovi a se souhlasem ostatních ho požádal o angažmá. Výsledkem tohoto jediného telefonního rozhovoru byla rychlá dohoda: Od 1. dubna měli Beatles vy¬stupovat v Top Ten klubu, střídavě se skupinou Tonnyho Sheridana.

„V okamžiku, kdy Beatles začali skákat do výšky, všechny děti uvnitř úplně šílely,“ řekl v rozhovoru před kamerami o beatlovských začátcích v Jeskyni Allan Williams. Na krát¬kých filmových šotech, které jsou ovšem pozdějšího data, žádné pohyby nespatříme. Posuzováno měřítky pódiových vystoupení dnešních rockových skupin se Beatles na těchto vzácných záběrech zdají být nesmírně krotcí a soustředění téměř výlučně na hraní. Georgeova matka, která zde nejed¬nou seděla uprostřed davů pištících děvčat, musela mnoho¬krát zodpovídat jejich otázky, proč se její syn při hraní tváří tak smrtelně vážně. Sám na stejný dotaz matce odpověděl: „Hraju první kytaru. Když ostatní přitom třeštění něco zvora¬jí, nikdo si toho pořádně ani nevšimne. Ale já si nemůžu do¬volit dělat chyby.“
Kromě paní Harrisonové byla v Jeskyni stálým hostem po¬chopitelně Cynthia Powellová. Ta tam trávila každé odpoled¬ne. Příležitostně sem zaskočil i Jim McCartney, který stále ještě pracoval na bavlníkové burze nedaleko odtud. Hlavním důvodem jeho návštěv bylo ovšem především instruování Paula, aby nezapomněl sobě i mladšímu Michaelovi po ná¬vratu domů ohřát večeři.
Jednou odpoledne se uprostřed vřeštící a tančící mládeže v Jeskyni neočekávaně zjevila Johnova teta. Zděšena tím, co tam uviděla, obrátila se Mimi v šatně na svého synovce se slovy, která nenechávala nikoho na pochybách, co si o tom všem myslí: „To je moc pěkné, Johne, není-liž pravda? To je opravdu moc hezké!“ Neuklidnila ji ani Louise Harrisonová, která na přítomnost Mimi Smithové nadšeně reagovala zvo¬láním: „Povězte sama, nejsou výborní?“
„Těší mě, že si to myslí aspoň někdo,“ odvětila kysele Mimi.

Netrvalo dlouho

a Brouci okupovali pódium v Jeskyni té¬měř všechna odpoledne. S postupujícím časem neustále při¬bývalo i hlavních večerních programů. „Od ledna 1961 do února 1962 jsem měl Beatles v Cavern dvěstědvaadevadesát¬krát,“ vzpomíná Bob WooIer. „Za první vystoupení tam dostali pět liber. Za poslední tři sta.“ Odpoledne zde hráli obvykle dvě třičtvrtěhodinové série. O přestávce pouštěl Wooler mladým návštěvníkům desky ze své diskotéky. Ti k tomu srkali z porcelánových misek lacinou polévku, pojída¬li paštiku a žemle se šunkou nebo se sýrem. Někteří si nosili sendviče z domova. Hlavním nápojem byla coca-cola. Vstup¬né pro členy byl 1 šilink, ostatní platili šilink a šestipenci.

Beatles se v Jeskyni poprvé objevili na jednom z úterků, v okénku hostů Blue Genes. Kromě Peterovy maminky za ně orodoval u McFalla také diskžokej Bob Wooler, který tato vystoupení zpravidla konferoval. Několik spíše obskurních zábav, odehraných v liverpoolském okolí, i pravidelné hraní v Casbah vydalo teď své plody. Do Jeskyně se za nimi hned napoprvé stáhlo jejich vlastní publikum z předměstí, dalo-li se vůbec o něčem takovém tehdy mluvit. V každém případě Brouci domovskou kapelu doslova převálcovali. Ray McFall měl k jejich vystoupení jedinou výhradu, která byla podmín¬kou dalších výstupů v Jeskyni: Příště nesměli přijít v džínách.

Ray McFall se snažil čelit úbytku návštěvníků mnoha růz¬nými způsoby. Nejspolehlivějším receptem na to, jak přilákat lidi, byla vystoupení hostujících amerických hvězd. V Jeskyni hrálo a zpívalo svá blues třeba slavné černošské duo Sonny Terry & Brownie McGhee, neodmyslitelně spjaté se začátky folkového revivalu už od čtyřicátých let, kdy se na svých kon¬certech uváděli průkopničtí Almanac Singers. Jindy sem zaví¬tal při svých cestách křížem krážem Evropou bluesový har¬monikář a baron Prášil - šedesátiletý veterán z mississipp¬ské delty Sonny Boy Williamson, druhý toho jména, občan¬ským jménem Aleck Miller. Tohle všechno byly ovšem bon¬bónky pro svátky. Šlo o to, zajistit přísun návštěvníků do Jeskyně i ve dnech, kdy podobná lákadla nebyla po ruce. Večery, vyhrazené za Sytnera skifflovým souborům, nahradi¬ly teď pravidelné úterky, kdy malé pódium v prostřední kob¬ce Jeskyně patřilo skupině Blue Genes a jejím hostům. Už názvem s dvojsmyslným významem „modré geny“ a stejně vyslovovaným „modré džíny“ odkazovala kapela na svoji spřízněnost s mladými lidmi, které McFall denně viděl kolem sebe. V jejich repertoáru si sice ještě podával klasický rock'n'roll ruku s jazzem, ale už bez trojhlasu kornetu, klari¬netu a trombónu, který byl vizitkou tradičních jazzbandů. Všímavému majiteli Jeskyně neunikly ani desítky a stovky mladých lidí, studentů i drobných úředníků a písařek z okol¬ních škol a kanceláří, kteří o polední, po anglicku vlastně odpolední přestávce na takzvaný lunch zaplnili pokaždé ne¬jenom okolní malá bistra, ale také obchody s deskami a hu¬debními nástroji, či prostě jen tak bloumali středem města. Pro ně se Ray McFall rozhodl zpřístupnit Jeskyni také v odpoledních hodinách. Amatérské kapely tradičního jazzu se přitom střídaly s beatovými skupinami, jako byli třeba Derryho Senioři, kteří zde působili od návratu z Hamburku.

Ve svém okolí se s ní setkával na každém kroku. Konec padesátých let přinesl definitivní sou¬mrak nad dočasnou módou anglické školy tradičního jazzu, přestože zejména londýnské skupiny Mr. Acker Bilka, Kena Colyera nebo Humphreyho Lytteltona pořád ještě dokázaly přivábit do Jeskyně slušný počet návštěvníků. Hůř na tom byli modernisté. Jejich komorní, jakoby zdrženlivý a chladný jazz se teď stále více stával záležitostí jenom nepatrné hrstky intelektuálů. Ostatně ve stejném čase také na druhém břehu Atlantiku zavíral dveře jeden jazzový klub po druhém. Gene¬race fanoušků, která stála u zrodu moderního jazzu, odrostla, a noví zájemci nepřišli.

Tamním redaktorům ovšem jméno sku¬piny nic neříkalo. V místních poměrech se však přesto paní Bestové podařilo cosi, co bylo pro příští kariéru Beatles urču¬jící.
Byla to právě Mona, která sjednala vystoupení Beatles v klubu Cavern v lednu 1961. Od dob, kdy zde hráli Johr s Paulem ještě pod hlavičkou Quarrymen, se také tady leda¬cos změnilo. Předně měla Jeskyně už dva roky nového maji¬tele, poté, co se její zakladatel Alan Sytner oženil a odešel z Liverpoolu. Podnik tehdy převzal účetní v rodině Sytnaro¬vých Ray McFall. Ten nejenže nebyl ve svém zájmu o jazz tak vyhraněný jako jeho předchůdce, ale jako člověku, který byl zvyklý zacházet s čísly, mu neunikla pozvolná proměna hudebních zájmů mládeže.

Do nadcházejícího roku 1961 vstupovali Brouci s náladou o poznání lepší, než v jaké se loučili s Hamburkem. O víken¬dech zněly teď jejich kytary pravidelně na kdejaké taneční zábavě v předměstí nebo blízkém okolí Liverpoolu. Přes tý¬den byli pak vítanými hosty klubu Casbah Mony Bestové. Skutečnost, že mezi Beatles pulsuje její vlastní krev, dělala zázraky. Aniž to Pete nebo kdokoli jiný z kapely věděl, roz¬prostřela Mo andělská křídla své mateřské lásky nad celou skupinou. Vytrvale se snažila sehnat chlapcům další příleži¬tosti k vystupování, a dokonce se pokusila, i když bez úspě¬chu, protlačit je do vysílání lokální filiálky rozhlasové stanice BBC v Manchesteru.

Tancovačku v Litherlandu označují někteří životopisci Be¬atles za památnou z ještě jednoho důvodu. Mladší bratr Pete¬ra Besta, Rory, sem prý přivedl svého kamaráda Neila Aspi¬nalla, jehož cesty se v budoucnosti natolik zkřížily v dobrém slova smyslu s osudy Beatles, že byl někdy nazýván pátým Broukem. Až do onoho večera prý Neila muzika vůbec neza¬jímala a do Litherlandu šel jen kvůli Rorymu, který o nich tvrdil, že jsou dobří. Pravda bude nejspíš trochu jiná. Jednak Neil chodil na Liverpoolském institutu do třídy s Paulem, jednak už delší dobu bydlel v podnájmu u Bestových. Přesto¬že Neila zaměstnávaly hlavně večerní kursy účetnictví, které tehdy navštěvoval, sotva si lze představit, že by nevěděl nic o tom, co se odehrávalo v suterénu vily v Hayman's Green, nad nímž sám bydlel.

Po skončení přišlo do šatny několik dívek požádat Beatles o autogramy. Mnohé byly příjemně překvapeny, jak dobře chlapci mluví anglicky. Nahrnulo se sem ale také pár pořadatelů z okolí, aby angažovali Beatles na vlastní taneční zábavy. Brian Kelly, který celý ten „cvrkot“ pozoroval, si mnul ruce. Nejdříve se však postaral o to, aby jeho vyhazovači odřízli ostatním promotérům cestu k Beatles, dokud si s nimi sám nepromluví. Výsledkem krátkého rozhovoru bylo sjednání série dalších vystoupení. Teď už Kelly Broukům rád přislíbil těch původně požadovaných osm liber.

Pozvolna začaly opět přicházet nabídky na hraní o sobot¬ních tancovačkách. Cesta na jednu z nich trvala devět hodin jízdy. Beatles bez Stua potom hráli bez přestávky dvě a půl hodiny pro všehovšudy osmnáct platících návštěvníků. Zato na večer v tanečním sále litherlandské radnice, bezprostřed¬ně po vánočních svátcích roku 1960, přišlo prý tolik mladých lidí jako nikdy předtím. Vystoupení zprostředkoval snaživý Bob Wooler, který je nabídl pořadateli litherlandských tan¬covaček Brianu Kellymu za pouhých osm liber. Nakonec se dohodli na šesti, a Brian Kelly si od této chvíle připisuje zá¬sluhy, že objevil Beatles. Ve skutečnosti měl tento úředníček přístavní společnosti stejné pochopení pro tenhle druh bláz¬nivé muziky jako kterýkoli z jeho spoluzaměstnanců. Taneční večery, při kterých si pronajímat sály v okolí Liverpoolu obvykle za částku pěti liber, byly pro něho pouze vítaným způsobem, jak si přilepšit k nevelkému platu, který dostával za práci v kanceláři Mersey Docks And Harbour Company. Tentokrát mohl být opravdu spokojený. Bob Wooler drama¬ticky představil kapelu dychtivému davu mladistvých, který se nahrnul kolem jeviště, slovy: „Beatles, přímo z Hambur¬ku!“
„Nejspíš jsme taky vypadali jako Němci,“ vzpomíná Geor¬ge. „Přinejmenším nás naše kožené kalhoty a kovbojské holi¬ny už na první pohled odlišovaly od všech ostatních kapel. Vypadali jsme komicky, a hráli jsme taky jinak. Byli jsme pro ně něco jako bomba.“

Nečekané potíže

potkaly ke všemu i Stua. Na akademii neomluvili jeho nepřítomnost a nepřipustili někdejšího pre¬mianta k dalšímu studiu. Tím spíše se John o něco podobného ani nepokoušel. Celé dny ležel v posteli a vyhýbal se i setkání s ostatními účastníky hamburského dobrodružství. Čas na Beatles a jejich trampoty neměl tou dobou ani podnikavý Allan Williams. Těsně předtím, než se vrátili, shořel mu zrov¬na jeden z jeho plánů doslova před očima. Williams otevřel začátkem prosince v Liverpoolu vlastní výhradně beatový klub. Hamburský vzor se projevil už v názvu podniku - Top Ten. Týden po otevření mu však vyhořel do základů.
Jediná otevřená náruč, která na Beatles čekala, patřila Moně Bestové. Schylovalo se zrovna k vánocům a napadlý sníh se v liverpoolských ulicích rychle měnil ve špinavou břečku. Mládeži, zlákané poutačem paní Bestové, že se „bá¬ječní Beatles vrátili“, to nevadilo. Alespoň se do mrňavého klubu Casbah ve West Derby nacpalo více chlapců i dívek, než přicházelo obvykle. Bylo to poprvé, kdy se Beatles po návratu z Hamburku sešli pohromadě.

„Táta mi nedal pokoj, a tak jsem se konečně vydal na pra¬cák. Nabídli mi tam příležitostné místo závozníka u jakési přepravní společnosti, která sídlila na překladišti v nákladním přístavu. Sebral jsem se tedy a jel tam. Cestou jsem si koupil ještě Daily Mirror a pročítal v autobusu inzeráty, jestli bych nenarazil na něco lepšího. Zatím jsem tuhle fušku musel vzít. Jezdil jsem vzadu na korbě náklaďáku a celé dny jsem naklá¬dal a vykládal zboží. Někdy jsem byl tak unavenej, že jsem se na vůz nemohl ani vyškrábat. Když jsem po dvou týdnech dostal první vejplatu, cítil jsem se s těma mizernejma pár librama v kapse aspoň o něco líp než předtím. Brzo jsem byl ale beztak bez práce. Po vánocích jsem už zase neměl do čeho píchnout.“

jESKYNĚ

„Mersey sound je hlas 80 000 rozpadávají¬cích se baráků a 30 000 lidí odkázaných na podporu v nezaměstnanosti.“
Daily Worker

Návrat Brouků z prvního zahraničního angažmá byl vším jiným, jenom ne triumfem. Rozhodně potíže, které na ně v Li¬verpoolu čekaly, nebyly o nic menší než ty, které museli pře¬konat před odjezdem. George se poflakoval zprvu sám celé dny po městě a vyčkával na návrat ostatních. Pro jistotu se teď raději s obvyklými žádostmi o půjčku na matku neobra¬cel. Když se mu jednoho večera podařilo „pumpnout“ otce o 10 šilinků, byl to nadlidský výkon. Ani starý Jim McCartney nezatroubil Paulovi fanfáru na uvítanou. Ten následoval nej¬dříve v zahálce George. Za to se musel smířit s výčitkami, kterými ho otec zahrnoval několikrát za den: „Ďábel si po¬každé najde nějakou práci pro líné ruce,“ varoval rozmrzelý tatík Paula. Nejvíce ze všeho mu přirozeně vadilo to, že ta¬lentovaný syn nechal školu.