Ray McFall se snažil čelit úbytku návštěvníků mnoha růz¬nými způsoby. Nejspolehlivějším receptem na to, jak přilákat lidi, byla vystoupení hostujících amerických hvězd. V Jeskyni hrálo a zpívalo svá blues třeba slavné černošské duo Sonny Terry & Brownie McGhee, neodmyslitelně spjaté se začátky folkového revivalu už od čtyřicátých let, kdy se na svých kon¬certech uváděli průkopničtí Almanac Singers. Jindy sem zaví¬tal při svých cestách křížem krážem Evropou bluesový har¬monikář a baron Prášil - šedesátiletý veterán z mississipp¬ské delty Sonny Boy Williamson, druhý toho jména, občan¬ským jménem Aleck Miller. Tohle všechno byly ovšem bon¬bónky pro svátky. Šlo o to, zajistit přísun návštěvníků do Jeskyně i ve dnech, kdy podobná lákadla nebyla po ruce. Večery, vyhrazené za Sytnera skifflovým souborům, nahradi¬ly teď pravidelné úterky, kdy malé pódium v prostřední kob¬ce Jeskyně patřilo skupině Blue Genes a jejím hostům. Už názvem s dvojsmyslným významem „modré geny“ a stejně vyslovovaným „modré džíny“ odkazovala kapela na svoji spřízněnost s mladými lidmi, které McFall denně viděl kolem sebe. V jejich repertoáru si sice ještě podával klasický rock'n'roll ruku s jazzem, ale už bez trojhlasu kornetu, klari¬netu a trombónu, který byl vizitkou tradičních jazzbandů. Všímavému majiteli Jeskyně neunikly ani desítky a stovky mladých lidí, studentů i drobných úředníků a písařek z okol¬ních škol a kanceláří, kteří o polední, po anglicku vlastně odpolední přestávce na takzvaný lunch zaplnili pokaždé ne¬jenom okolní malá bistra, ale také obchody s deskami a hu¬debními nástroji, či prostě jen tak bloumali středem města. Pro ně se Ray McFall rozhodl zpřístupnit Jeskyni také v odpoledních hodinách. Amatérské kapely tradičního jazzu se přitom střídaly s beatovými skupinami, jako byli třeba Derryho Senioři, kteří zde působili od návratu z Hamburku.