Finále filmového dokumentu, jehož titul později Beatles změnili podle Paulovy písničky se symbolickým názvem Let It Be (Nechme to plavat), se odehrává na střeše budovy Apple Corps v Savile Row č. 3. Když sem Beatles ve čtvrtek 30. led¬na 1969 vyšplhali, aby si tu uprostřed polední pauzy společně zamuzicírovali před zraky několika nejbližších přátel a za¬městnanců firmy, nikdo z přítomných netušil, že se stává svědkem historické chvíle, která bude znamenat definitivní tečku za jednou érou populární hudby. V mrazivém ledno¬vém větru se tu ovšem i samotní Beatles nevědomky sešli ke svému poslednímu, byť neoficiálnímu, improvizovanému kon¬certu.
K překvapení úředníků v oknech okolních úřadů i náhod¬ných chodců, kteří se k tomu zrovna namanuli, zazněla toho dne ještě jednou živá hudba skupiny, jejíž jednotliví členové se už dávno stali legendami. Nakonec se ani toto poslední skromné koncertní impromptu Beatles neobešlo bez obvyklé součásti jejich někdejšich vystoupení - asistence policie. V prostřizích ze Savile Row vidíme ve filmu narůstající hloučky pověstných anglických bobíků. Zatímco Lennon v černém svetru a kožešinovém paletu zpíval nahoře své ne¬konvenční, tříčtvrťové blues Dig A Pony, odhodlali se dole strážníci na příkaz přivolaného komisaře zazvonit u vchodu do Apple Corps. Provázeni někdejším cestovním manažerem skupiny Malem Evansem, dostavili se policisté na střechu bu¬dovy právě včas, aby slyšeli ještě Paulovo závěrečné Get Back
Výsledek horečné pracovní aktivity Beatles v lednu 1969 znamenal ve svém důsledku pro všechny zúčastněné téměř neřešitelný úkol, co si s touto přemírou surového materiálu počít. Před režisérem Lindsayem-Hoggem se kupily krabice s osmadvaceti hodinami celuloidových svitků filmu, které na¬točili jeho kameramani, zatímco George Martin si bezradně přehrával magnetofonové pásky s několika desítkami verzí jednotlivých písní.

Když Beatles prodiskutovávali nově vznik¬lou situaci s Kleinem, dostavil se na schůzku namísto McCartneyho jeho právní zástupce Charles Corman. Paulovu absenci u šéfovského stolu velké čtyřky pop music komento¬vali zbylí členové Beatles jízlivou otázkou na adresu Paulova advokáta:
„Kde jste si, pane doktore, nechal baskytaru?“
Ke všemu neměli Beatles jasno ani v otázkách, které se týkaly nejvlastnějšího pole jejich působení. Jakkoli bylo Bílé album úspěšné, právě ono přineslo hmatatelný důkaz o tom, že hudební názor jednotlivých členů skupiny je odlišný a kaž¬dý z nich už jde svou vlastní cestou. Lennon album později popsal slovy:
„Nebyla na něm žádná hudba Beatles... Byl to John s ka¬pelou, Paul s kapelou a George s kapelou.“
Odloučení od koncertů a publika zpřetrhalo poslední tenké nitky, které jejich tvorbu spojovaly. McCartney byl pro to, aby se Beatles vrátili zpět na jeviště. George, na rozdíl od Johna a Ringa, kteří byli přinejmenším navenek ochotni Pau¬la následovat, stál však rozhodně na svém odmítavém stano¬visku. Kompromisem mezi Paulovým a Georgovým posto¬jem se nakonec měla stát alespoň jejich příští deska. Marti¬novi vysvětlili, že chtějí udělat „poctivé a nefalšované album“.
„Říkali, že se chtějí vrátit zpět k základům. Bez toho, že by používal playbacků, stříhání nebo něco dotáčeli... John mi tehdy řekl, že písně jejich alba musí znít tak, jak znějí ve skutečnosti. ,Tvoje práce je postarat se, abychom přitom měli dobrý zvuk.“
Ideou Beatles bylo nahrát „živé“ album, jehož vznik by byl současně zaznamenáván filmovými kamerami. Mezi nápady, které přišly na přetřes, byly úvahy o jednorázovém koncertě v Tunisu nebo v Los Angeles. Když Harrison tyto záměry torpédoval, navrhl Paul do třetice, aby desku nahrávali na palubě zaoceánského parníku. George namítal, že by tam ne¬měli potřebné akustické podmínky. Nakonec se ke svému projektu, který pracovně označovali jako Get Back (Návrat zpět) sešli 2. ledna 1969 ve filmovém studiu v twickenham¬ských ateliérech. Neformální průběh zkoušek se odbýval za přítomnosti filmového štábu v čele s režisérem Michaelem Lindsayem-Hoggem, který s Beatles spolupracoval už před¬tím na několika krátkých filmech, propagujících jejich singly. Beatles sem přicházeli každé ráno a postupně přehrávali úryvky z písní do chystaného alba. V záběrech z Twickenha¬mu, které se později objevily ve filmu, figurovaly například písně Across The Universe, Maxwell's Silver Hammer, Two Of Us, 1've Got A Feeling, společná Johnova a Paulova skladba z jejich liverpoolských začátků One After 909 i půvabná Har¬risonova novinka I Me Mine, v jejímž valčíkovém rytmu si v setmělém ateliéru John s Yoko Ono dokonce obřadně za¬tancovali. Po devíti dnech to Harrison uprostřed polední pře¬stávky zabalil a odejel domů, otráven věčnými připomínkami Paula, který si přisvojoval úlohu autoritativního vedoucího skupiny.
Když byla tato rozmíška po několika dnech zažehnána, rozhodli se pokračovat v práci ve svém vlastním studiu, které pro ně budoval Alex Mardas v podzemí administrativní bu¬dovy v Savile Row. Přivolaný George Martin na místě s pře¬kvapením zjistil, že Řekovo studio, proklamované jím samotným bezmála jako osmý div světa, je nanejvýš tak dobré, aby jim posloužilo jako zkušebna. Jeho technickému vybavení chyběly veškeré základní předpoklady, včetně dorozumívání mezi studiem a režijní kabinou. Řecký kouzelník dokonce zapomněl ve své velkorysosti na zvukovou izolaci studia a odrušení větracího zařízení. Přesto tu vznikla celá další tře¬tina jejich syrového a neučesaného filmu, v němž před divá¬kovými zraky figurují Beatles bez oné svatozáře, která je obestírala v jejich předchozích filmových projektech. George Harrison zde zpívá svou jednoduchou písničku For You Blue, okořeněnou havajskou příměsí Lennonovy steel kytary, a ná¬davkem dává Ringovi u klavíru harmonické školení, týkající se jeho roztomilé písničky Octopus’s Garden o podmořské zahrádce pohádkové chobotnice. Na rozdíl od její konečné verze na pozdějším albu Abbey Road zde zpívá Ringovu pís¬ničku George, zatímco autora u piana doprovází na osiřelé bicí John Lennon. Ten zde exceluje především ve spontánním živočišném jam session Dig It s improvizovaným textem, v němž kumuluje bez ladu a skladu zkratky takových institu¬cí, jako jsou FBI, CIA či BBC, se jmény tak protichůdných pěveckých osobností, jaké představují Doris Dayová a blue¬sový veterán B. B. King. Beatles tu hrají v rozšířeném obsaze¬ní s černošským varhaníkem a klavíristou Billym Prestonem a v krátkém prostřihu se mihne také George Martin chřestící na chocolo. Nejčastějším objektem kameramanů je v těchto záběrech Paul McCartney. Ten se dokonce vrátil k jedné pís¬ničce z jejich hamburských začátků, k Romerově Besame mucho. Ča-ča-ča, která na páscích z hamburského Star Clubu zněla nechtěně komicky, se v této verzi, parodující operní tenory, stává Paulovým parádním číslem par excellance. Zají¬mavé je i Paulovo autentické podání jeho balady Long And Winding Road s vlastním klavírním doprovodem a Prestono¬vými varhanami, zaznívající zde bez zbytečných příkras, jako byly smyčce, lesní rohy, harfa a ženský sbor, jimiž byla dopl¬něna pozdější gramofonová nahrávka písně.

The Beatles

Doma ve Státech Klein mezitím získal práva k výhradnímu zastupování britských hvězd jako Donovana, Rolling Stones, Animals, Herman's Hermits a Dave Clark Five. Jeho chorob¬ná ctižádostivost zůstávala však neukojena. Jakkoli se počet jeho klientů potěšitelně rozrůstal, Klein toužil po jediném: po Beatles. K novému útoku na tuto pozici se odhodlal zane¬dlouho po smrti Briana, v němž viděl největší překážku pro své plány. Schůzky, která se tehdy uskutečnila v Londýně, se zúčastnili Clive Epstein a Peter Brown. Ten také po pár mi¬nutách vzrušeného jednání neomaleného Američana vyhodil ze dveří, stejně jako před čtyřmi roky jeho bývalý šéf.
Klein byl ovšem z lidí, které jste mohli vyhodit dveřmi, a vlezli zpět oknem. Přestože Brown stroze odmítal jeho ne¬sčetné telefonické žádosti, aby mu byla umožněna alesnoň schůzka s Lennonem, krátce po uveřejnění Johnova inter¬view s Colemanem došlo v Kleinově apartmá v londýnském hotelu Dorchester k neobvyklé večeři. Na počest Kleinových hostů se při ní podávala makrobiotická strava a pil se čaj. To ovšem byla jen jedna z řady pozorností, kterých se dvojici Kleinových návštěvníků té noci dostalo. John Lennon, dopro¬vázený Yoko Ono, potkal v Kleinovi především zasvěceného znalce a opravdového milovníka svých písniček, a nádavkem i člověka, s nímž ho tak trochu spojovaly podobné osudy. S tím rozdílem, že Klein ztratil matku, aniž ji vůbec poznal, a hodnou tetu nalezl mnohem později než John svou Mimi. Už nazítří po této schůzce oznámil Lennon svým společní¬kům v Apple Corps i prezidentovi EMI siru Lockwoodovi, že napříště přebírá odpovědnost za veškeré jeho obchodní transakce Klein.
Lennonovo rozhodnutí vneslo do tehdejších zmatků kolem Beatles další prvek napětí. Navzdory námitkám McCartney¬ho, který teď pochopitelně hájil zájmy Eastmanových, trval Lennon na schůzce všech Beatles s Kleinem. Jeho argument byl vcelku logický. Dostalo-li se této příležitosti Johnu East¬manovi, měla by se poskytnout také Kleinovi. Lennon nako¬nec přetáhl na svoji stranu George Harrisona a Ringa Starra, a Klein zaujal oficiální místo jejich poradce vedle Johna Eastmana. Mezitím ale vypršela lhůta, kterou jim Clive Ep¬stein poskytl k odkoupení Nemperor Holdings, a společnost přešla v druhé polovině února 1969 pod kontrolu Triumph Investment Trust.

The Beatles

Řiká se, že „s jídlem roste chuť“, a platilo to také v případě Allena Kleina. Brzy sám sebe povýšil z role účetního do úlo¬hy manažera, který byl pro své klienty schopen čehokoli. Jed¬ním z prvních byl černošský rhythm & bluesový zpěvák Sam Cooke. Když v roce 1960 Cooke opustil malou nezávislou společnost Keen, která ho doslova udělala, a přešel zřejmě pod Kleinovým vlivem k mohutné RCA, obdržel předem zá¬lohu milión dolarů, aniž vydal z hrdla hlásek. Ve funkci Coo¬keova manažera se také poprvé zkřížily Kleinovy kroky s Beatles, nebo přesněji řečeno s Brianem Epsteinem. Před jejich prvním americkým turné v roce 1964 se Klein náhle objevil v Brianově kanceláři v londýnské Argyle Street a po¬koušel se ho přimět, aby jeho černý klient vystupoval v první polovině amerických koncertů Beatles. Čiperný Klein tenkrát ale brzy převedl téma rozhovoru na jiné pole a nabídl se Epsteinovi, že je schopen za patřičné finanční spoluúčasti vy¬moci pro Beatles na EMI mnohem výhodnější podmínky, než jaké jim zaručovala původní smlouva mezi Brianem a Geor¬gem Martinem. Brian mu tenkrát ukázal dveře. Když rok poté získal Klein od společnosti Decca pro hlavní rivaly Bea¬tles členy Rolling Stones zálohu v astronomické výši 1 250 000 dolarů, neodpustil si při jedné pozdější tiskové kon¬ferenci uštědřit Epsteinovi alespoň morální políček prohláše¬ním, že stejné možnosti nabízel i Beatles, ale byl odmítnut. Byl to tehdy Paul McCartney, který kvůli tomu zahrnul Bria¬na výčitkami a požadoval, aby jim Klein vymohl u EMI stej¬né podmínky, jaké dala Decca Rolling Stones.

The Beatles

Netrvalo dlouho a Darin skutečně vyinkasoval Kleinovým prostřednictvím částku, kterou Allen na svatební hostině tak sebevědomě hodil do větru. Šek vystavila gramofonová spo¬lečnost Atco, u které Darin vydával své desky a kde se Klei¬novi podařilo s mravenčí pílí a s pomocí své Betty a tchyně vyšťourat, že právě tolik společnost zpěvákovi dluží za tan¬tiémy a provozovací poplatky. Snaživý Klein vyšel jednoduše z předpokladu, že většina gramofonových firem více či méně okrádá své klienty. Nezbytná dávka štěstí mu pomohla, že se hned v prvním případě trefil do černého. Tak se stal Allen Klein nezávislým specialistou v oboru, který majitelům gra¬mofonových společností naháněl husí kůži. K překontrolová¬ní svých zisků z prodeje gramofonových desek si ho najímaly největší hvězdy populární hudby, včetně manželského páru Eydie Gormeové a Steva Lawrence, Connie Francisové a dalších. Všetečný kontrolor jim na oplátku pomohl k peně¬zům, o jejichž existenci předtím neměli tušení. Nešetřil při¬tom ani takové giganty, jakými byly gramofonové filiálky filmových koncernů ABC Paramount, Metro Goldwyn Mayer nebo United Artists.