Teprve když přijely ke stroji schůdky a otevřely se dveře letadla, dolehl k jejich uším několikaťisícový chór: WE LOVE YOU BEATLES, OH YES, WE DO. V salónku prvního patra letištní budovy je zatím čekaly dvě stovky reportérů, filmové a televizní kamery. Brouci se nestačili ani rozkoukat a už se na ně ze všech stran sypaly první dotazy, vyvolávající salvy smíchu, stejně jako jejich neformální, klukovsky rozpustilé odpovědi:
„Necháte se ostříhat během doby, kterou strávíte v Ameri¬ce?“
„To jsme udělali včera,“ opáčil suše John. „Můžete nám něco zazpívat?“
„Nejdřív nám dejte peníze,“ zněla další Lennonova břitká odpověď.
„Znáte tajemství svého úspěchu?“
„Kdybysme tohle věděli, každý z nás založí skupinu a bude jí dělat manažera,“ projevil se bystře George.
„Dělal někdo z vaší rodiny do showbyznysu?“ dotázali se Lennona:
„Jo, táta vždycky říkával matce, že je velká herečka.“
„Jaký máte názor na kampaň, která se vede proti Beatles v Detroitu?“
„Právě jsme dali dohromady naši vlastní kampaň proti De¬troitu,“ odtušil nebojácně Paul.
„Jste součástí protestu mládeže proti starší generaci?“ „To je špinavá lež.“
„Co déláte, když jste zavřeni mezi jednotlivými koncerty ve svých šatnách?“
„Bruslíme,“ zněla Harrisonova lapidární odpověď. „Máte nějaké poselství pro Ameriku?“
„Samozřejmě, hned teď,“ pospíšil si Paul. „Naše poselství zní: Kupujte více desek s Beatles!“
„Doufáte, že si z Ameriky přivezete něco domů?“ , „Ano. Rockefeller Center.“
„Co si myslíte o Beethovenovi?“