Beatlemánie
„Přednášející nám doporučoval, že nejlepší způsob, jak proniknout do studia anglické. problematiky, je číst britské deníky. Z nich jsem se také prvně dověděl o Beatles, čím jsou v Evropě, a došlo mi, čím by se mohli stát tady. Proto jsem je chtěl... V GAC jsem byl specialistou v oddělení hudby pro mládež, kde nikdo neměl ani ponětí, stejně jako jinde v naší branži, o tom, co se v Anglii děje. Zanic jsem nedokázal ko¬hokoliv v GAC přesvědčit o svém názoru. Nakonec jsem se rozhodl uspořádat jejich koncert nezávisle na agentuře ve vlastní režii. Měl jsem už zamluvenou Carnegie Hall, nejzná¬mější z newyorských koncertních síní, kterou nebylo možno dostat, aniž byste si rezervovali termíny měsíce dopředu. Zvolil jsem 12. únor 1964, protože to byl den Lincolnových narozenin a koncertní síň byla toho večera volná. Paní, s níž jsme o pronájmu Carnegie Hall jednali, mluvila se slabým polským přízvukem. ,The Beatles?‘ - zeptala se. ,Co jest to?‘ Protože jsem věděl, že Carnegie Hall je příliš ctihodným kulturním svatostánkem a nepovolují tam pop koncerty to¬hoto druhu, odpověděl jsem: ,Jsou fenoméni.‘ Dáma souhlas¬ně přikývla ,Oh, Fenoméni‘, a myslela nejspíš, že to bude něco na způsob smyčcového kvarteta.“
Týden po Epsteinově návratu z Ameriky byl při návštěvě Dallasu zákeřně zastřelen americký prezident John Fitzge¬rald Kennedy. 22. listopad 1963 se stal černým dnem v novo¬dobých dějinách Spojených států o to více, že s mladým pre¬zidentem vstoupil do Bílého domu dva roky předtím přece jen o poznání realističtější duch, než jaký tam panoval za vlády jeho předchůdců. Platilo to i navzdory tomu, že Kenne¬dyho rozsáhlé vnitropolitické reformy, jeho program sociál¬ních opatření a sérii zákonů o nemocenském pojištění, zvýše¬ní minimálních dělnických mezd, výdaje na školství, a zejmé¬na zákon o občanských právech, zakazující jakoukoli formu rasové diskriminace, se podařilo za jeho života reakčním si¬lám v Kongresu úspěšně torpédovat. Většina amerického lidu nahlížela na svého prezidenta se sympatiemi a důvěrou. Na¬víc po mnohaletém tíživém ovzduší studené války došlo prá¬vě během krátkého období Kennedyho úřadování v Bílém domě nedlouho před jeho smrtí v srpnu 1963 v Moskvě k po¬depsání významného zahraničně politického dokumentu, ve kterém se vlády SSSR, USA a Velké Británie dohodly na zákazu pokusů s jadernými zbráněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou. V atmosféře nového budování mostů mezi Západem a Východem a obnovení důvěry ve vzájem¬ných vztazích mezi velmocemi se dýchalo teď volněji i pro¬stým Američanům z ulice. Proto také události, které následo¬valy po dallaském atentátu, rozpoutání nové antikomunistic¬ké kampaně kolem jeho údajného pachatele Lee Harvey Oswalda a jeho pozdější zneškodnění najatým vrahem, roz¬vířily hladinu veřejného mínění natolik, že v jejím stínu se Epsteinova připravovaná americká operace stávala nicotnou. S plynoucími týdny se však do mysli běžných Američanů po¬zvolna vracela touha po obnovení životní rovnováhy a po čemsi, co by z jejich mysli vypudilo stín Dallasu. „Amerika potřebovala něco na způsob posilujícího léku,“ napsali ve své knize Peter Brown a Steven Gaines. „Málokdo však očeká¬val, že se jím stane populární skupina.“
I Want To Hold Your Hand se poprvé rozeznělo americ¬kým éterem dva dny před koncem roku 1963, kdy ve svém programu na washingtonské stanici WWDC desku uvedl diskžokej Carrol James, který ji předtím náhodně obdržel od přítelkyně, stevardky britských aeroliríií. James snímek oko¬píroval pro svého kolegu v Chicagu a ze stejného pramene ji obdržel i další diskžokej v St. Louis.
Píseň se postupně stávala šlágrem ještě dříve, než ji 13. ledna firma Capitol oficiálně uvedla na trh. Rychlou a ne¬očekávanou oblibou desky zaskočený Brown Meggs musel okamžitě zařídit další lisování, protože původních 200 000 výlisků zdaleka nestačilo pokrýt poptávku. Pět dní po vydání se I Want To Hold Your Hand umístilo na 55. místě hitpará¬dového žebříčku Billboardu, 25. ledna bylo tamtéž třetí, a ko¬nečně 1. února se Beatles dočkali své vytoužené americké „jedničky“. Telegram Epsteinovi do Paříže s touto zprávou obsahoval dovětek, že prodej singlu už přesáhl jeden a půl miliónu. Capitol ve snaze odčinit jednoroční váhání a zdržen¬livost vydal teď pod pozměněným titulem Meet The Beatles také druhé album skupiny, zatímco chicagská Vee Jay si po¬spíšila s vydáním jejich první dlouhohrající desky Please Please Me, jejíž práva vlastnila. Do třetice si na propuknuvší konjunktuře s deskami Beatles přihřál svoji polívčičku i ma¬mutí koncern Metro Goldwyn Mayer, který odkoupil od Po¬lydoru jejich staré hamburské snímky s Sheridanem. Epstein v návalu vzteku nad počinem MGM jako by zapomenul, že jeho samotného kdysi přivedly k Beatles právě tyhle desky.
Hned nazítří poté, co vešlo vítězství v americké hitparádě ve všeobecnou známost, se proměnilo pařížské sídlo Beatles - starobylý hotel Jiří V., v místo živě připomínající včelí úl. Redakce známého amerického týdeníku Life vyslala okamži¬tě do Paříže šéfa své londýnské pobočky, aby napsal profil skupiny, na chodbách a ve dvoraně hotelu se potkávali repor¬téři deníků New York Times, Washington Post, International Herald Tribune, zpravodajové tiskových agentur Associated Press a United Press Information a nechyběl ani televizní štáb Columbia Broadcasting System. Během odpoledne k nim přibyli i francouzští kolegové z deníků France Soir, který předtím po premiéře v Olympii označil Beatles za „démo¬dées“, a Paris-Match, jehož reportéra přemluvil k článku o Lennonovi a Beatles jen s velkou námahou Dezo Hoff¬mann. Francouzských poměrů neznalý John se mu za to odměnil nikoli ironicky míněným dotazem: „A jsou vůbec ty Paris-Match tak důležité noviny jako Musical Express?“
Teď všichni svorně čekali na čtyři liverpoolské kluky, kteří zatím spokojeně vyspávali po noci probdělé na malé oslavě, kterou uspořádal Brian na počest amerického vítězství a jíž se zúčastnil také George Martin se svou bývalou sekretářkou a nadcházející chotí Judy Lockhart-Smithovou.
Když první neodbytní reprezentanti sedmé velmoci pro¬nikli po poledni do pokojů Beatles, zastihli rockové šampió¬ny ještě v pyžamech a koupacích pláštích. Jako obvykle v za¬čátcích masové hysterie kolem Beatles patřila větširia „du¬chaplných“ otázek novinářů jejich účesům.
„Děláte něco se svými vlasy tady v Paříži?“
Týden po Epsteinově návratu z Ameriky byl při návštěvě Dallasu zákeřně zastřelen americký prezident John Fitzge¬rald Kennedy. 22. listopad 1963 se stal černým dnem v novo¬dobých dějinách Spojených států o to více, že s mladým pre¬zidentem vstoupil do Bílého domu dva roky předtím přece jen o poznání realističtější duch, než jaký tam panoval za vlády jeho předchůdců. Platilo to i navzdory tomu, že Kenne¬dyho rozsáhlé vnitropolitické reformy, jeho program sociál¬ních opatření a sérii zákonů o nemocenském pojištění, zvýše¬ní minimálních dělnických mezd, výdaje na školství, a zejmé¬na zákon o občanských právech, zakazující jakoukoli formu rasové diskriminace, se podařilo za jeho života reakčním si¬lám v Kongresu úspěšně torpédovat. Většina amerického lidu nahlížela na svého prezidenta se sympatiemi a důvěrou. Na¬víc po mnohaletém tíživém ovzduší studené války došlo prá¬vě během krátkého období Kennedyho úřadování v Bílém domě nedlouho před jeho smrtí v srpnu 1963 v Moskvě k po¬depsání významného zahraničně politického dokumentu, ve kterém se vlády SSSR, USA a Velké Británie dohodly na zákazu pokusů s jadernými zbráněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou. V atmosféře nového budování mostů mezi Západem a Východem a obnovení důvěry ve vzájem¬ných vztazích mezi velmocemi se dýchalo teď volněji i pro¬stým Američanům z ulice. Proto také události, které následo¬valy po dallaském atentátu, rozpoutání nové antikomunistic¬ké kampaně kolem jeho údajného pachatele Lee Harvey Oswalda a jeho pozdější zneškodnění najatým vrahem, roz¬vířily hladinu veřejného mínění natolik, že v jejím stínu se Epsteinova připravovaná americká operace stávala nicotnou. S plynoucími týdny se však do mysli běžných Američanů po¬zvolna vracela touha po obnovení životní rovnováhy a po čemsi, co by z jejich mysli vypudilo stín Dallasu. „Amerika potřebovala něco na způsob posilujícího léku,“ napsali ve své knize Peter Brown a Steven Gaines. „Málokdo však očeká¬val, že se jím stane populární skupina.“
I Want To Hold Your Hand se poprvé rozeznělo americ¬kým éterem dva dny před koncem roku 1963, kdy ve svém programu na washingtonské stanici WWDC desku uvedl diskžokej Carrol James, který ji předtím náhodně obdržel od přítelkyně, stevardky britských aeroliríií. James snímek oko¬píroval pro svého kolegu v Chicagu a ze stejného pramene ji obdržel i další diskžokej v St. Louis.
Píseň se postupně stávala šlágrem ještě dříve, než ji 13. ledna firma Capitol oficiálně uvedla na trh. Rychlou a ne¬očekávanou oblibou desky zaskočený Brown Meggs musel okamžitě zařídit další lisování, protože původních 200 000 výlisků zdaleka nestačilo pokrýt poptávku. Pět dní po vydání se I Want To Hold Your Hand umístilo na 55. místě hitpará¬dového žebříčku Billboardu, 25. ledna bylo tamtéž třetí, a ko¬nečně 1. února se Beatles dočkali své vytoužené americké „jedničky“. Telegram Epsteinovi do Paříže s touto zprávou obsahoval dovětek, že prodej singlu už přesáhl jeden a půl miliónu. Capitol ve snaze odčinit jednoroční váhání a zdržen¬livost vydal teď pod pozměněným titulem Meet The Beatles také druhé album skupiny, zatímco chicagská Vee Jay si po¬spíšila s vydáním jejich první dlouhohrající desky Please Please Me, jejíž práva vlastnila. Do třetice si na propuknuvší konjunktuře s deskami Beatles přihřál svoji polívčičku i ma¬mutí koncern Metro Goldwyn Mayer, který odkoupil od Po¬lydoru jejich staré hamburské snímky s Sheridanem. Epstein v návalu vzteku nad počinem MGM jako by zapomenul, že jeho samotného kdysi přivedly k Beatles právě tyhle desky.
Hned nazítří poté, co vešlo vítězství v americké hitparádě ve všeobecnou známost, se proměnilo pařížské sídlo Beatles - starobylý hotel Jiří V., v místo živě připomínající včelí úl. Redakce známého amerického týdeníku Life vyslala okamži¬tě do Paříže šéfa své londýnské pobočky, aby napsal profil skupiny, na chodbách a ve dvoraně hotelu se potkávali repor¬téři deníků New York Times, Washington Post, International Herald Tribune, zpravodajové tiskových agentur Associated Press a United Press Information a nechyběl ani televizní štáb Columbia Broadcasting System. Během odpoledne k nim přibyli i francouzští kolegové z deníků France Soir, který předtím po premiéře v Olympii označil Beatles za „démo¬dées“, a Paris-Match, jehož reportéra přemluvil k článku o Lennonovi a Beatles jen s velkou námahou Dezo Hoff¬mann. Francouzských poměrů neznalý John se mu za to odměnil nikoli ironicky míněným dotazem: „A jsou vůbec ty Paris-Match tak důležité noviny jako Musical Express?“
Teď všichni svorně čekali na čtyři liverpoolské kluky, kteří zatím spokojeně vyspávali po noci probdělé na malé oslavě, kterou uspořádal Brian na počest amerického vítězství a jíž se zúčastnil také George Martin se svou bývalou sekretářkou a nadcházející chotí Judy Lockhart-Smithovou.
Když první neodbytní reprezentanti sedmé velmoci pro¬nikli po poledni do pokojů Beatles, zastihli rockové šampió¬ny ještě v pyžamech a koupacích pláštích. Jako obvykle v za¬čátcích masové hysterie kolem Beatles patřila větširia „du¬chaplných“ otázek novinářů jejich účesům.
„Děláte něco se svými vlasy tady v Paříži?“
Labels: beatles
posted by deux at
9:29 PM
