„Operace USA“, jak ji Brian Epstein s oblibou nazýval, za¬čala ve skutečnosti mnohem dříve a byla výsledkem dlouho¬dobých příprav. Brian i další zúčastnění měli přitom na pamě¬ti hegemonii, kterou Amerika představovala ve světové po¬pulární hudbě, a v neposlední řadě i skromné úspěchy, kte¬rých tam předtím dosáhli ostatní vyslanci Starého světa, včet¬ně předešlé britské jedničky Cliffa Richarda. Jedinými Angli¬čany, kteří se tam za předcházející půlstoletí mohli pochlubit opravdovými triumfy a které Amerika přijala za své, byli bez výjimky lidé od filmu nebo divadla. I tak je bylo možno spo¬čítat na prstech jedné ruky: Charlie Chaplin, muzikálové hvězdy Gertrude Lawrenceová a Jack Buchanan a snad je¬den dva další. První, kdo zakusil v souvislosti s Beatles hoř¬kost americké pilulky, byl George Martin. Když druhý z bea¬tlovských singlů Please Please Me zvítězil v britské hitparádě, poslal nahrávku s osobním doporučením partnerské společ¬nosti v USA, firmě Capitol. Od tehdy osmačtyřicetiletého šéfa její newyorské kanceláře, skladatele Jaye Livingstona, jehož valčík, Que Sera Sera obletěl v padesátých letech celý svět včetně Československa pod názvem Co má být, má být, se mu dostalo odpovědi, kterou jsme použili jako motta této kapitoly našeho vyprávění. Martin dnes na tuto dobu vzpo¬míná se shovívavým úsměvem: „Mysleli si, že když jsme Ang¬ličani, tak tomu prostě nemůžeme rozumět“ Please Please Me, stejně jako následující singl From Me To You, nakonec vydala bez ohlasu malá chicagská společnost Vee Jay Re¬cords, založená kdysi diskžokejkou Vivian Carterovou v její vlastní garáži. Lépe na americkém trhu nepochodil ani brit¬ský superhit She Loves You, do třetice odmítnutý Livingstonem a pro změnu vydaný ve Spojených státech ještě méně významnou newyorskou společností Swan Records, která se nemohla pochlubit ani úspěchy, jež Vee Jay zaznamenala s deskami černých bluesmanů Johna Lee Hookera a Jimmyho Reeda. Capitol spoléhal i nadále na desky svých tradičních klientů - swingových orchestrů Raye Anthonyho, Lese Browna, Glena Graye a podmanivých smyčců Nelsona Ridd¬la. Vedle nich se na deskách společnosti uplatňovali převážně zpěváci, jejichž projev mířil ke středním posluchačským vrstvám: Judy Garlandová, Peggy Leeová, Nat „King“ Cole, Dean Martin, A1 Martino, countryový Ernie „Tennessee“ Ford, a donedávna hlavně Frank Sinatra, než si v roce 1961 založil vlastní firmu Reprise.
Mladé generaci se snažil Capitol vyjít vstříc nahrávkami Wandy Jacksonové, Bobbyho Darina a od léta 1963 právě vyšlé hvězdy Nancy Wilsonové. Mezi novými přírůstky firmy figurovala ovšem i skupina bývalých středoškoláků z kali¬fornského Hawthornu, která svými lehce nadýchanými písničkami o vodním lyžování, plážích na Západním pobřeží, závodních autech, motocyklech a opálených děvčatech byla nejvážnějším konkurentem hudby, jakou dělali Beatles. Tvo¬řili ji tři bratři Brian, Dennis a Carl Wilsonovi společně se svým bratrancem Mikem Lovem v úloze sólového zpěváka a doprovodným kytaristou Allanem Jardinem. Pětka si dala přiléhavý název Beach Boys (Plážoví hoši) a už svou první nahrávkou Surfin' vzbudila zájem producenta Capitolu Nicka Veneta, který v červenci 1962 uvedl její první celonárodní hit Surfin' Safari. Beach Boys přitom nebyli zdaleka jediní, s ni¬miž měli Beatles v souboji o popularitu na americké půdě změřit své síly. Potenciální překážku představovala také nová generace folkových písničkářů v čele s Joan Baezovou, která se stala hudební senzací roku 1962, a kterou o rok poz¬ději následoval svými hity Blowing In The Wind a Hard Ra¬in's A Gonna Fall další nově příchozí rebel s akustickou kyta¬rou, Bob Dylan.
Po neúpěšných dálnopisech a telefonátech s vedením Capi¬tolu se Epstein rozhodl pro osobní vyjednávání. Den po do¬sud největším triumfu své manažerské dráhy, kdy jeho chrá¬něnci účinkovali před královskou rodinou, odlétl do New Yorku. Brian, vědomý si masového vlivu televize na americkou společnost, se obrátil na Eda Sullivana, který v televizi už déle než patnáct let uváděl nejoblíbenější americký zábavní program. Bývalý autor pravidelného zpravodajství z broad¬wayských hudebních divadel v newyorském listu Daily News v něm zpopularizoval četné osobnosti zábavního světa od komické dvojice Dean Martin-Jerry Lewis, která debutova¬la hned v jeho prvním pořadu v červnu 1948, až po nástup Elvise Presleyho. Ed Sullivan se svou manželkou byl zvláštní shodou náhod několik dní předtím přítomen na londýnském letišti okamžiku, kdy se Beatles vraceli ze Stockholmu. At¬mosféra této scény byla natolik sugestivní, že všemocný Sulli¬van souhlasil se schůzkou s Epsteinem a s jednáním o případ¬ném angažmá Beatles v jeho programu. Setkání se zúčastnil též Sullivanův zeť a producent jeho pořadů Bob Precht. Ten také úvodem Epsteinovi sdělil, že Sullivana sice zajímá vy¬stoupení Beatles, ale pouze jako jednoho z čísel novinkového bloku v pořadu, jehož hvězdami budou etablovaní američtí umělci. Brian sáhl až na dno své výmluvnosti, aby americké protějšky přesvědčil, že dohoda o účinkování Beatles v roli hlavních hvězd programu je v zájmu obou stran. Epsteinův hlavní argument byl navýsost prostý: Zájem jeho a Beatles vystoupit v Ed Sullivan Show vychází z faktu, že tento pořad je nejlepší, stejně jako jsou Beatles nejlepší skupinou. Oba mužové v hlubokých klubovkách ve dvoraně newyorského hotelu Delmonice přerušili jednání a vyžádali si odklad. Bob Precht po letech Brianovi prozradil, že Sullivan se mu tehdy svěřil s obavou, že angažují-li neznámou britskou skupinu jako hlavní číslo programu, může to skončit debaklem. Po dalších dvou dnech intenzívního jednání Američané souhlasi¬li. Navíc se rozhodli učinit Beatles hlavními hvězdami dvou, bezprostředně po sobě následujících nedělních pořadů 9. a 16. února 1964. Brian se na oplátku spokojil s minimálním honorářem 7 000 dolarů - sotva polovinou obvyklé sazby, kterou dostávali Sullivanovi účinkující.