Pro Beatles

a jejich hudbu zůstává dodnes nejlepším vy¬svědčením, že už tehdy, na počátku cesty, o níž sotvakdo mohl předpokládat, že v budoucnosti vydá takové plody opravdových tvůrčích činů, jakými se měla stát alba Revolver a Sgt. Pepper, se nalezli v hudebním světě lidé, kteří v těchto písních rozpoznali poselství čehosi, co tak neodmyslitelně pa¬třilo k jejich době. Byla to přávě vzpomínka na tento únoro¬vý večer, která v říjnu 1979 inspirovala poeticky zabarvené vyznání obdivu k Beatles někdejšího koncertního virtuóza, jenž svoji mezinárodní pianistickou dráhu odstartoval na jed¬nom z prvních poválečných ročníků festivalu Pražské jaro, pozdějšího šéfdirigenta Newyorské filharmonie a skladatele Leonarda Bernsteina:
„Zamiloval jsem se do hudby Beatles a současně i do jejich čtyř tváří a osobiček společně se svými dětmi, dvěma děvčaty a jedním chlapcem, s nimiž jsem objevil ono parádní falzeto, jekot i broukání, onen neúprosný beat, bezchybnou intonaci, kouzelně svěží texty, schubertovský tok -hudební invence i onen jděte-se-vycpat suverénní nadhled těchto čtyř jezdců naší apokalypsy v grandiózní Sullivanově show roku 1964. Jarnii bylo tenkrát dvanáct, Alexandrovi devět a Nině dva roky. Viděli jsme to společně - tu Vizi, každý z nás nezbytně jinak (mně bylo šestačtyřicet), ale viděli jsme tutéž Vizi a sly¬šeli ten povel: Držte si čepice, všechno za mnou, tu fanfáru budoucnosti. Jaké budoucnosti? Už je tomu patnáct let a vše¬chno je pryč. Ale snad jednu dekádu, snad o něco méně, zůstávala ta Vize stejná: jasný zvuk polnice, stále naléhavější, jasnější, trpčí - i lepší.“