Po koncertě

uspořádal na jejich počest britský ambasador ve Washingtonu sir David Ormsby-Gore na velvyslanectví recepci. Beatles při ní dali na oplátku naprosto nepokrytě najevo, že by se cítili lépe mezi bývalými kamarády v zatuch¬lé liverpoolské Jeskyni. První škodolibý trapas způsobil Len¬non hned ve dveřích, když na velvyslancovo uvítání „Hello, Johne,“ odpověděl:
„Já nejsem John. Jmenuji se Charlie. Tohle je John...“ a ukázal na George. Ten se zdvořile uklonil a pravil směrem k Ringovi:
„Já nejsem John. Jsem Frank. John je támhle.“
V průběhu recepce byli Beatles zavaleni žádostmi o auto¬gramy od úředníků velvyslanectví. John byl nucen vyslech¬nout od jedné dámy, čekající na jeho podpis, úmyslně ducha¬plný výkřik, s nímž se obrátila k ostatním hostům: „Koukněte se, on opravdu umí psát!“ Když konečně jiná z návštěvnic ustřihla Ringovi v nestřežené chvíli pramínek vlasů jako su¬venýr pro svou dceru, rozhodli se Beatles bez ohledu na pro¬tokol k odchodu. V hotelu jim Brian musel svatosvatě odpři¬sáhnout, že je už nikdy k něčemu podobnému nebude nutit. Nicméně když britský tisk tuto příhodu nešetrně rozmazal na svých stránkách a celá záležitost se stala předmětem parla¬mentní debaty v Dolní sněmovně, vytasil se tajemník minis¬terstva zahraničí v odpovědi na dotaz poslankyně konzerva¬tivní strany Joan Quennellové, bylo-li s Beatles na velvysla¬nectví hrubě zacházeno, s kopií Epsteinova poníženého dopi¬su velvyslaneckému páru. Manažer Beatles jim v něm jmé¬nem celé skupiny vděčně děkoval za „rozkošný večer“.