hudba

„Zamiloval jsem se do hudby Beatles a současně i do jejich čtyř tváří a osobiček společně se svými dětmi, dvěma děvčaty a jedním chlapcem, s nimiž jsem objevil ono parádní falzeto, jekot i broukání, onen neúprosný beat, bezchybnou intonaci, kouzelně svěží texty, schubertovský tok -hudební invence i onen jděte-se-vycpat suverénní nadhled těchto čtyř jezdců naší apokalypsy v grandiózní Sullivanově show roku 1964. Jarnii bylo tenkrát dvanáct, Alexandrovi devět a Nině dva roky. Viděli jsme to společně - tu Vizi, každý z nás nezbytně jinak (mně bylo šestačtyřicet), ale viděli jsme tutéž Vizi a sly¬šeli ten povel: Držte si čepice, všechno za mnou, tu fanfáru budoucnosti. Jaké budoucnosti? Už je tomu patnáct let a vše¬chno je pryč. Ale snad jednu dekádu, snad o něco méně, zůstávala ta Vize stejná: jasný zvuk polnice, stále naléhavější, jasnější, trpčí - i lepší.“
Po jednom dni odpočinku se Beatles vydali na svůj další koncert - do Washingtonu. Na poslední chvíli bylo na vý¬slovnou žádost nemocného George Harrisona rozhodnuto, že namísto letadla budou cestovat vlakem. Na Pennsylván¬ském nádraží v New Yorku byl pro ně k soupravě přistaven soukromý spací vagón, zatímco ostatní vozy zaplnili televizní kameramani a několik tuctů žurnalistů.
Změna trasy, o které se veřejnost okamžitě dověděla z rozhlasového beatle zpravodajství, přilákala na malá ven¬kovská nádraží, kudy vlak projížděl, další stovky fanoušků i zvědavců, kteří toužili spatřit báječné Brouky na vlastní oči. Na washingtonské Urtion Station na ně v mrazu čekalo 3 000 teenagerů. Večer jich přišlo do sportovní arény Coliseum více než jednou tolik.