Vystoupení Quarrymen v Sytnerově Jeskyni,

které se po¬dařilo snaživému Whalleymu nakonec zprostředkovat, ne¬mohlo v tomhle prostředí ovšem dopadnout jinak než fias¬kem. Jejich tehdejší bubeník Colin Hanton o tom po letech řekl: „Hned od začátku jsme do nich naprali všecky Elvisovy fláky, které jsme tenkrát hráli. Po první rundě nám někdo na pódium doručil lístek. John si myslel, že obsahuje přání něja¬kého hosta. Ale zatím to bylo od vedení. Stálo tam: ,Vypad¬něte s tímhle zpropadeným rockem!` O šest let později, když tu hráli John s Paulem naposledy, zaplnily davy fanoušků, kteří se do Jeskyně nedostali, celou Mathew Street.
Po skončení gymnázia nastoupil Lennon, na doporučení ředitele školy, v září roku 1957 na liverpoolskou kolej výtvar¬ných umění. Její budova na Hope Street ležela přímo v cent¬ru proslulé Osmičky, kdysi reprezentační čtvrti liverpool¬ských rejdařů, proměněné teď na domov opravdových malířů i netalentovaných mazalů, sochařů, pravých i falešných pro¬zaiků a začínajících básníků. Desítky výčepů a malých kavár¬niček v okolí, které snad vůbec nezavíraly, nabízely téhle pestré společnosti stálý útulek pro nikdy nekončící diskuse. Pouze onomu zvláštnímu druhu tolerance, vlastnímu odnepa¬měti kumštýřským sešlostem v kterémkoliv koutu světa, vdě¬čil John za to, že ho tady v jeho křiklavě barevných košilích a v úzkých kalhotách, jaké nosili Teddy Boys, nepovažovali za vetřelce. Horší bylo, že pro Lennonovy spolužáky, kteří se navzájem poznávali podle černých roláků z shetlandské vlny, s ledabyle povytaženými rukávy, představoval Merseysippi Jazz Band rajskou hudbu, a Cavern, odkud Johna a ieho Qua¬rrymen tak břitce vypoklonkovali, její svatostánek. Johnovi se ovšem časem podařilo nasadit rockovou nákazu i do toho¬to prostředí.

V Broadwayi se jednoho večera vytasil Paul s první vlastní písničkou, kterou složil. Nazval ji I Lost My Ltttle Girl a Johna tím notně překvapil. Sám do této chvíle nepomyslel na to, že by mohli hrát také něco jiného než věci odposlouchané z de¬sek nebo rádia. Zanedlouho se pustili do skládání společně. Za první dva roky spolupráce napsali prý kolem jednoho sta písni. Dochovala a na veřejnost se z nich však dostala jen nepatrná část. Včetně Love Me Do a One After 909. Zbytek prý vzal zasvé, když se později Paulova přítelkyně Jane Asherová pustila do zevrubného jarního úklidu v jeho lon¬dýnském bytě.
Konec sedmapadesátého roku byl pro budoucí Brouky vý¬znamný ještě jednou skutečností. Bývalý basista skupiny a Lennonův společník v darebáctví dětských let Nigel Whal¬ley, který oficiálně vystupoval v úloze manažera Quarrymen, dá-li se to tak vůbec nazvat, potkal v úctyhodné společnosti golfového klubu lékaře jménem Sytner. Nigel využil této ná¬hody k seznámení s doktorovým synem Alanem, majitelem jednoho z nejnavštěvovanějších liverpoolských klubů, kde chtěl své svěřence „upíchnout“. Potíž byla v tom, že Alan Sytner byl více než kdo jiný především jazzovým fandou. Jeho klub Cavern v Mathew Street č. 10 byl věrnou kopií malých klubů, rozsetých v okolí bulváru St. Germain des Prés na levém břehu Seiny, ve kterých se mu tolik zalíbilo při návštěvě Paříže. Pro místnosti, které získal v podzemí býva¬lého obchodního domu, si sotva mohl zvolit přiléhavější ná¬zev než právě Cavern - Jeskyně. Na návštěvníky, kteří se sem dostali po úzkém kamenném schodišti, čekaly tři protáh¬lé tmavé kobky s klenbou z neomítnutých cihel a s vlhnoucí¬mi stěnami, se zatuchlým zápachem po plísni. Jazzové fa¬noušky, kteří sem pravidelně chodili za svým oblíbeným Merseysippi Jazz Bandem a výjimečně také na hostující lon¬dýnské kapely, jako byli Colyerovi Jazzmeni či orchestr Mic¬ka Mulligana, to neodradilo. Spíše naopak. Kromě tradičních kapel zde mohli slyšet i modernisty a skifflové skupiny, pro které Alan Sytner jednou týdně rezervoval malé pódium v prostřední lodi sklepení. Tancechtiví návštěvníci mohli uko¬jit své choutky v jednom z postranních křídel, jestliže jim nevadily pilíře, kolem nichž se museli proplétat.

Mezi liverpoolskými Teddy Boys,

jak se říkalo tamějším protějškům našich potápek, dopadlo toto čerstvé hudební po¬selství na úrodnější půdu než kdekoliv jinde ve Velké Britá¬nii. Nadarmo se netvrdí, že Liverpool má díky svému přístavu k Americe blíž než ostatní anglická města. Tudy sem také proudily desky nových rock'n'rollových zpěváků i jejich čer¬nošských předchůdců z oblasti rhythm & blues mnohem dří¬ve, než na ně stačil oficiální gramofonový trh zareagovat. A tak ve stejné době, kdy se Lennonova parta trochu teatrál¬ně zbavila valchy, přimělo proudění stejných větrů ostatní liverpoolské skupiny k podobnému rozchodu s hudebníky, které ještě včera napodobovaly. Bývalá Alan Caldwell Skiff¬te Group změnila svůj název na Rory Storm And The Hurri¬canes, jiná obdobná skupina Gerryho Marsdena se přejme¬novala podle amerického vzoru na Gerry And The Pacema¬kers. Pouze Quarrymen si zatím uchovávali své původní jmé¬no. Důvod byl prostý. Tenhle nápis měl totiž Colin Hanton překrásnými barvami vyveden na svém velkém bubnu.
Paul a John trávili v onom období spolu každou volnou chvilku. Místem schůzek jim byl nejčastěji obývací pokoj McCartneyových na Forthlin Road, jehož stěny, vytapetova¬né křiklavými čínskými pagodami, byly svědky soustavného předvádění kytarového umění obou chlapců. Quarrymen, je¬jichž vedoucí členové John s Paulem měli před ostatními pri¬vilegium v nošení módních bílých sak, hráli ještě pořád pře¬vážně na farních večírcích u sv. Petra ve Wooltonu. Zakrátko po Paulově příchodu však dostali příležitost také na sobot¬ních tanečních zábavách v klubu Broadway a ve Wílsonově tančírně v Garstonu.

V době, kdy Paul přišel mezi členy Quarrymen, byly už obě strany naladěny na víceméně stejnou vlnu hudebních zájmů. Také Johna Lennona omrzelo věčné omílání písniček vypůjčených z Doneganova repertoáru a doprovázených mono¬tónním drnkáním Shottonovy valchy. Nebylo proto divu, že se Johnova horkokrevnost vybila jednoho dne právě na tom¬to nástroji a jeho nešťastném majiteli. Lennon totiž rozbil valchu přímo o hlavu svého nejlepšího kamaráda. Protože si však Pete byl dobře vědom, že za příslušnost ke Quarrymen vděčí jen a jen přátelství s Johnem, opustil skupinu, aniž se zpřetrhalo pouto vzájemných sympatií, které je spojovalo od dětských let.
Vypuštěním valchy z instrumentáře Quarrymen se konečně uvolnily svazky, které skupinu spojovaly s jejími prvními vzory. Nad mizejícím skifflovým hnutím už visela ve vzduchu nová hudba, jejímiž věrozvěsty byly právě vycházející hvěz¬dy amerického rock'n'rollu. Ostatně tehdy našla už i Británie svou vlastní „odpověd“ na mládeží zbožňovaného Elvise ¬dvacetiletého Tommyho Steela. Tohoto bývalého plavčíka obchodního loďstva objevili v zapadlé sklepní kavárně v lon¬dýnském Sohu novozélandský divadelní podnikatel John Kennedy a koncertní promotér Larry Parnes, kteří rychle rozpoznali jeho podobu s pěveckými idoly, deroucími se do popředí americké hudební scény. Překřtili jej z původního Hicks na mužněji znějící Steele, a prakticky vzápětí vystřída¬lo toto jméno na hitparádách právě Lonnieho Donegana. Hned jeho první deska Rock With The Cavemen se ocitla na špičce nejlepších deseti.

Netrvalo dlouho a Paul obstojně zvládl všechny populární skifflové kousky natolik, že se mu začaly zajídat. Tehdy se podle gramofonu pustil do kopírování prvních rock'n'rollo¬vých desek. Lonnieho Donegana tak záhy vystřídali Little Richard, Carl Perkins a pochopitelně Elvis. O něco později učarovalo Paulovi sourozenecké duo bratří Everlyových. Je¬jich zpěvné, melodické písničky, v nichž si svěží rock'n'rollo¬vé podněty podávaly ruku s ozvěnami tradiční hudby americ¬kého venkova, okouzlovaly posluchače především zvláštní barevností svých dvojhlasů, které Paul střídavě s mladším bratrem Mikem a kamarádem Ianem Jamesem začali napo¬dobovat.

Paulovi táhlo na čtrnáct,

když do Liverpoolu přijel se svou skifflovou skupinou Donegan, jehož jméno vyslovovali stej¬ně staří kluci po celé Anglii s nábožnou úctou. Pochopitelně nemohl chybět v davu, který se shromáždil před liverpool¬ským divadlem Empire, aby vyčkal zpěvákova příjezdu na odpolední zkoušku. Mezi čekajícími bylo také několik mla¬dých dělníků z blízké továrny, jejichž dílovedoucímu napsal Donegan, který přijel s malým zpožděním, omluvný vysvětlu¬jící list. Tahle srdečnost, které by se od zavedených pěvec¬kých hvězd typu Dickieho Valentma sotva dočkali, udělala na Paula ohromný dojem. Když potom uviděl a uslyšel Donega¬na na pódiu, upnula se všechna jeho chlapecká přání k jedi¬nému cíli, ke kytaře. Jim McCartney, který měl po manželčině smrti starostí s domácností i s oběma kluky až nad hlavu, nakonec neodolal Paulovým prosbám a investoval do nástro¬je tehdy nemalou částku 15 liber. Ve vzácných chvílích volna jej dokonce sám u klavíru zasvěcoval do tajemství akordů.

Paul

Do téměř idylické pohody Paulova dětství měla však zane¬dlouho zasáhnout událost, která od základu změnila život McCartneyových. V létě 1955 odjeli Paul a Michael na skaut¬ský prázdninový tábor. Nebyli tam ani týden, když se spustily deště a nepřestaly ani po několika dnech. Starostliví rodiče, kteří se obávali o zdraví svých dětí, požádali přítelkyni Bellu Johnsonovou, s níž byla Mary tehdy zaměstnána na školní poliklinice, zdali by je její dcera Olive neodvezla vozem za chlapci. Vezli jim suché oblečení, a protože bylo chladno, i několik pokrývek. Na zpáteční cestě si Mary začala v autě stěžovat na úpornou bolest na prsou. Podobné pocity zažila v předchozích měsících už nejednou, ale odmítala lékařskou prohlídku. Obávala se, že by její potíže spojoval s přehnanou opatrností, které někdy podléhají zdravotní sestry. Ještě ten¬týž večer ulehla, a když bolesti nepominuly ani v příštích dnech, odvezli ji do nemocnice. Zemřela tam, aniž znovu spa¬třila své syny, na rakovinu prsou, snad hodinu po operaci, na kterou bylo tak či onak pozdě. Paul prý ještě ani po měsících nevěřil, že se k nim maminka už nikdy nevrátí.

Rodina McCartneyových brzy po narození druhého dítěte opustila pronajatý zařízený byt v Anfieldu, v nebezpečné blízkosti bombardovaných doků, a přestěhovala se do Speke, předměstí téměř deset kilometrů vzdáleného od centra. Otec mezitím odešel z továrny a vystřídal několik zaměstnání včetně popeláře. Protože peněz neměli McCartneyovi v těch¬to letech nazbyt, vrátila se matka opět do zaměstnání. Tento¬krát jako porodní bába. Otec se sice časem pokusil znovu o obchodování s bavlnou, ale už nikdy se mu nedařilo jako před válkou. Po úmorném celotýdenním cestování byl rád, když vydělal 6 liber. Přesto oba chlapci vyrůstali, aniž na ně doléhaly finanční starosti rodičů. Paul, kterému šlo učení ve škole samo a jehož krasopisně vypracované domácí úkoly, ač byl levák, dávali učitelé za příklad ostatním žákům, nastoupil dokonce na nejlepší z místních gymnázií, na Liverpool lnsti¬tute. Také tady patřil k premiantům, přestože nad učením trávil mnohem méně času než jeho spolužáci.
Stejně dobře, jako ve škole ovládal anglické romanopisce alžbětinské epochy, vedl si i v klukovských partách, v nichž vynikal v dobrém i špatném slova smyslu, obdobně jako John, kterého tehdy ovšem ještě neznal. Ačkoliv už ve třinác¬ti se nevědomky ocitl v takřka bezprostředním sousedství svého budoucího partnera. Paul navštěvoval teprve druhým rokem Liverpoolský institut, když se rodina odstěhovala z kouřem věčně zamořeného Speke. Tentokráte do tichého předměstí v Allertonu, kde se otci podařilo najmout si část hezkého patrového dvojdomku ve Forthlin Road č. 20. Sotva půldruhého kilometru odtud, napříč přes golfové hřiště, se nalézala Menlove Avenue a na jejím horním konci známý Mendips, obývaný Lennonem a tetou Mimi.