Beatles

Obě skladby vznikly v průběhu několikaměsíčního nahrá¬vání příštího alba a hudebního soundtracku ke kreslenému filmu Yellow Submarine (Žlutá ponorka). Jeho světová pre¬miéra se uskutečnila v Londýně 17. července 1968. Ironií osudu se stal svým způsobem nejbeatlovštějším ze všech Bea¬tlovských filmů, ačkoli - přísně vzato - se na něm Beatles podíleli minimálně. Až na čtyři výjimky v něm tvůrci použili už hotových písní a samotní Beatles se v něm mihli jen v zá¬věrečné sekvenci. Film byl dílem režiséra George Dunninga, avšak hlavní slovo v něm připadlo kresbám německého re¬klamního výtvarníka Heinze Edelmanna. Jejich křiklavá ba¬revnost a fantaskní tvary rezonovaly s duchem druhé polovi¬ny šedesátých let více než cokoli jiného. Podařilo se jim vy¬stihnout to, oč se předtím marně pokoušeli a na čem také shořeli Beatles v jejich vlastním televizním filmu: zvláštní svět jejich písní, vzdáleně připomínající onen neskutečný kraj divů, do něhož před sto lety poslal svou Alenku už několikrát připomenutý anglický matematik, spisovatel, a hlavně snílek Lewis Carroll.

Druhou stranu desky tvořila jedna z verzí Lennonovy pís¬ně Revolution, zkomponované během indického pobytu. Jiné dvě byly později vydány na příštím albu. Revolution byla prv¬ní z Lennonových vyloženě politicky angažovaných písní. Její vydání na singlu zamýšlel jako vědomé „prohlášení o postoji Beatles k válce ve Vietnamu a k revoluci“. Byla hudebním vyjádřením stanoviska, vyřčeného Lennonem rok předtím na chicagské tiskové konferenci, která předcházela jejich po¬slednímu koncertnímu turné. Lennon v ní demonstroval svůj odpor k násilí v jakékoli formě: „Říkáš, že chceš revoluci / ale vždyť víš / my všichni chceme změnit svět / Říkáš, že vyzná¬váš revoluci, ale vždyť víš / my všichni chceme změnit svět / Když ale mluvíš o destrukci / nevíš, že se mnou nemůžeš počítat...“ O tom, že k této proměně světa nestačí ale ani pouhé proklamace, zpíval John v závěrečném dvojverší s iro¬nickou narážkou na ultralevicové radikály: „Jestliže poneseš obrázek předsedy Maa / nikoho tím rozhodně nepřesvědčíš.“

Ještě téhož léta se Paul sešel s Lindou znovu v losangeles¬kém hotelu Beverly Hills. To mu ovšem nevadilo, aby si po návratu do Londýna nezašpásoval s jiným přitažlivým ame¬rickým děvčetem, které si dokonce dočasně nastěhoval do svého sídla v Tabákové ulici. Když se Paulova snoubenka Jane Asherová vrátila předčasně z divadelního turné, čekalo ji tam stejné překvapení, jakého se před dvěma měsíci dostalo Cynihii Lennonové. Nalezla cizí dívku, oblečenou do svého županu. Rozdíl byl v tom, že Jane nebyla Paulovou ženou a ani náhodná návštěvnice nebyla tou, která ji měla v jeho životě nahradit. Přesto Jane Asherová ještě téhož měsíce před te¬levizními kamerami své zasnoubení s Paulem veřejně zrušila.
Někdy tou dobou Paul přehrál Johnovi ve svém domácím studiu novou píseň, inspirovanou návštěvou malého Juliana ve Weybridge a rozchodem jeho rodičů. Když John uslyšel její rozechvělý nápěv a pro Paula netypicky smutná slova o smutné písni, domníval se zprvu, že je výrazem Paulova loučení s Jane Asherovou. Jiní v ní viděli zašifrované posel¬ství Dylanovi.
Nakonec Paul změnil úvodní oslovení „Hey Jules“ na „Hey Jude“ a pod tímto názvem s ní také Beatles debutovali na svém prvním singlu s etiketou jejich vlastní gramofonové společnosti Apple. Vyšel 30. srpna 1968, necelý měsíc po do¬končení nahrávky, na které Paul se svými partnery pracoval bez přerušení celý týden střídavě v podkroví vlastního domu a v londýnském studiu Trident. Finální práce se odbyly v Ab¬bey Road, kde byly k sedmiminutovému snímku za Martino¬vy asistence dotočeny smyčce a vzrušující závěrečný chór, k němuž svými hlasivkami a tleskáním přispěli všichni pří¬tomní včetně nahrávacích techniků.