Na rozhodnutí, že Beatles měli ve studiu nahradit Sherida¬novu vlastní skupinu, měl zjevně lví podíl i producent společ¬nosti, který se s nimi setkal v Desítce, kam si přišel Sheridana poslechnout. Jmenoval se Bert Kaempfert, bylo mu tehdy sedmatřicet, a jeho jméno bylo čerstvě ověnčeno mezinárod¬ním věhlasem, který mu půl roku předtím vydobyla nahrávka vlastní trumpetové serenády Wonderland By Night. Když tuto desku Kaempfertova studiového orchestru vydala v Americe společnost Decca, vyšvihla se neočekávaně na první příčku tamní hitparády a v krátké době se jí prodalo na dva milióny výlisků.
Nahrávky se Sheridanem a Beatles vznikaly v provizorním studiu na jevišti jedné hamburské mateřské školky. Kaemp¬fert při nich použil stejného pracovního postupu, s nímž teh¬dy realizoval bestsellerové desky svého vlastního orchestru: Nahrávalo se bez playbacků, vše na jediný mikrofon. Jeho představu o rock'n'rollu naplňovaly především dunivé údery bicích nástrojů. Nad nimi se, pokud možno, mělo ozývat něco, co by pro uši německých posluchačů nebylo úplně ne¬známé. A tak se mezi tituly této série objevila jména stařič¬kých traditionalů My Bonnie Lies Over The Ocean, Nobody’s Child a When The Saints Go Marching In vedle amerických šlágrů z dvacátých let Sweet Georgia Brown či Ain't She Sweet. Na té poslední si dokonce John zazpíval jako sólista.