To, co u Shustera mělo podobu zdrženlivé okrajové po¬známky k vyskytujícím se kuloárním klípkům, se v dalších dnech stalo červenou nití veškerých článků o rozpadu Beat¬les. Hunter Davies, autor oficiální, členy skupiny autorizova¬né biografie Beatles, napsal už další den v britských Sunday Times zcela jednoznačně: „Jestliže tam byl jeden jediný zá¬klad veškerých neshod, jsem přesvědčen, že to byl příchod Yoko.“ McCartney sám se v interview pro News Of The World snažil ulomit hrot příliš vyhraněným a zjednodušují¬cím komentářům v prohlášení: „Bez ohledu na důvody, pro které jsme se rozešli, zůstáváme stále ještě navzájem velice spojeni. Jsme jenom čtyři lidé, kteří se na celou beatlemánii dívali zevnitř, a jako takoví zůstáváme svázáni navždycky, ať se přihodí cokoli.“ Zpravodaj Associated Press v Londýně David Lancashire se ovšem raději chytil Daviesových argumentů a s prohnanou žurnalistickou obratností z nich učinil zdánlivě autentický Paulův výrok v nadpisu článku, kter na druhý den uveřejnil v New York Post: KDYŽ VEŠLA YOKO, McCARTNEY ŘEKL, Ó, NE!‘
Zbylí Beatles se sice pro nejbližší dny zdrželi vlastních ko¬mentářů, o to urputnější byla však žabomyší válka, která mezi nimi vypukla později. Provázely ji desítky vzájemně se osočujících novinových rozhovorů, poťouchlé invektivy v textech písní i nesčetná řada soudních stání, na níchž bývalé Beatles zastupovaly celé gangy právníků. „Posthumně“ vyšlo měsíc po Paulově oznámení ještě poslední, rozpačité album, které Klein uvedl na trh s obsáhlou brožurou s množstvím barevných fotografií, vše za neskutečně horentní sumu tří li¬ber. Jeho pořadové číslo třináct i název Let It Be se tak spojily do jediného symbolu, který jim dával za pravdu přinejmen¬ším v tom, že doba vzájemné spolupráce čtveřice nejspíše přezrála a semínka z plodů beatlovské jabloně by mohla v budoucnu rodit ovoce samostatně, každé v jiném sadu.
Ve stejné době zbývaly muži, který byl označován prvním beatle-premiérem britské vlády, pouhé dva měsíce pobytu v Downing Street č. 10. Povzbuzen přechodnou stabilizací libry a slibnými průzkumy veřejného mínění, vyhlásil Harold Wilson sebevědomě na čtvrtek 18. června 1970 nové parla¬mentní volby. Proti všem předpokladům na Wilsonovu otáz¬ku „kdo bude stát v čele příští britské vlády?“, odpověděli večer téhož dne britští voliči, že beatle-premiér už to nebude. Wilsonovy volební sliby se tak rozplynuly jako kouř z proslu¬lé sbírky jeho dýmek a ostrovní říše opět nastoupila tradičně tvrdý kurs toryovské politiky, která současně s labouristický¬mi reformami pohřbila také beatlovského ducha šedesátých let.

The Beatles

Ačkoli poslední slovo o konečném osudu Beatles nebylo dosud vyřčeno, připravovali se i ostatní členové skupiny k na¬stoupení samostatné cesty. Ještě před vánoci se neočekávaně vrátil na pódia koncertních síní na severu Anglie George Harrison v zájezdovém programu amerického manželského dua Delaney And Bonnie. V té době už měl v zásobě připra¬venu řadu skladeb pro svůj chystaný sólový debut. Ringo si po dokončení dalšího filmu The Magic Christian objednává u Quincyho Jonese a dalších vyhlášených aranžérů světové pop music instrumentace světových evergreenů pro připra¬vované vlastní album. Nakonec se v tichosti a odloučení pus¬til v lednu 1970 do sólového projekiu ve sparťanských pod¬mínkách na své farmě ve Skotsku i Paul McCartney. Lennon natočil ve stejné době v Abbey Road s Plastic Ono Bandem nový singl s vlastní písní Instant Karma a skladbou Yoko Who Has Seen The Wind, určenou do filmu The Turn Of The Screw. Produkcí pověřil amerického zvukového kouzelníka Phila Spectora, který si zpět do Los Angeles odvážel jako výraz Johnovy důvěry, podporované Kleinem, i stále ještě nezpracované pásky s nahrávkami z loňského ledna.
Když si po návratu ze Skotska o pár měsíců později pře¬hrál Paul zkušební výlisek ze Spectorovou verzí Let It Be, byl konsternován. „Na žádné desce s Beatles bych nepoužil žen¬ský sbor,“ řekl rozhořčeně nad „vylepšeným“ zvukem vlastní písně Long And Winding Road a za pravdu mu dal také George Martin, jehož kritický výrok k této Spectorově necit¬livé a nebeatlovské úpravě vyústil v ironické konstatování, že jeho americký kolega „dosáhl přesného opaku toho, co John původně chtěl“. McCartney se snažil intervenovat zprvu u Spectora sám a později prostřednictvím Kleina, aby tyto dodatečné zásahy byly z konečné verze vyřazeny. V odpověď se mu dostalo stručného sdělení, že lisovny už začaly kopíro¬vat desky z matric vyrobených z této verze.
Zatímco toto vysvětlení mělo ráz interního sdělení, Paulo¬va odpověď, kterou oznámil v pátek 10. dubna 1970 noviná¬řům, se rázem stala nejdůležitější agenturní zprávou dne. Ná¬sledující sobotní New York Times přinášejí pod titulkem McCARTNEY SE TRHL OD BEATLES obsáhlou zprávu Atvina Shustera, v níž jsou citována Paulova vlastní slova o příčinách odchodu ze skupiny jako výsledku „osobních roz¬dílů v názorech, odlišností v pohledu na obchod i hudbu, ale ze všeho nejvíce proto, že chci mít více času na svoji rodinu“. Článek končí opatrnou narážkou na Yoko: „Některé pověsti naznačují, že pan McCartney a ostatní Beatles byli nešťastní z narůstajícího vlivu choti pana Lennona a nebyli ochotni přijmout pátého Beatla.“

The Beatles

S přibývajícími zprávami o bojích na východoafrickém po¬břeží a o strádání miliónů hladovějících obyvatel Nigérie uzrávalo v Lennonovi přesvědčení, že by měl svůj nesouhlas se zahraniční politikou britské vlády, přitakávající navíc i americkému dobrodružství ve Vietnamu, vyjádřit veřejně. Ke všemu se na jaře a v létě roku 1969 začaly ozývat výstřely přímo uvnitř samotného Spojeného království. Přesně čtyři sta let trvající konflikt mezi protestantskou Anglií a katolic¬kým Irskem propukl teď znovu v důsledku diskriminace ir¬ských římských katolíků při získávání bytů a pracovních pří¬ležitostí. V dubnu vyslala Anglie během dvou dnů do Severní¬ho Irska k potlačení nepokojů 1 050 vojáků, čímž se stav britských jednotek v zemi spolu se stálými posádkami zvýšil na 4 000 mužů. V srpnu přibyl do Belfastu další kontingent se 2 000 vojáky v uniformách Jejího Veličenstva.
Jestliže dříve nejrůznější novinové zprávy inspirovaly Len¬nona k písním, rozhodl se tentokrát demonstrovat svůj pos¬toj jednoznačným gestem. Když si v ranních novinách 26. lis¬topadu přečetl nové zprávy z Vietnamu a úděsné podrobno¬sti o dětech, které v Biafře hromadně umíraly hladem, rozjel se okamžitě na jih do Bournemouthu. Tam - v pokoji tety Mimi - odpočíval dosud na televizoru Lennonův Řád brit¬ského impéria, kterým jej před čtyřmi lety a jedním měsícem vlastnoručně dekorovala královna. Ještě téhož dne v dopro¬vodu Yoko Ono vrátil Řád do Buckinghamského paláce s přiloženým dopisem:
„Její Výsosti, vracím tento Řád na protest proti účasti Bri¬tánie v nigerijsko-biaferském konfliktu, proti naší podpoře Ameriky ve Vietnamu a proti umístění Cold Turkey v žebříč¬cích. S láskou John Lennon.“
Před vánoci byly ve dvanácti světových velkoměstech in¬stalovány na domech několikametrové bílé poutače s nápi¬sem VÁLKA JE PRYČ! JESTLIŽE SI TO BUDETE PŘÁT. ŠŤASTNÉ VANOCE JOHN a YOKO. Během jejich další mírové cesty se v Montrealu uskutečnilo i půlhodinové setká¬ní s kanadským ministerským předsedou Pierrem Trudeauem, během něhož ho John a Yoko seznámili s hlavními myšlenka¬mi své kampaně za celosvětový mír, v jejímž rámci hodlali nadcházející rok 1970 vyhlásit „prvním rokem míru“.