Od dobytí Parnasu populární hudby šlo báječné čtyřce z Liverpoolu všechno jako po másle. Nebo takřka všechno. Alespoň v nahrávací činnosti, na kterou se teď výhradně kon¬centrovali, stíhal jeden úspěch druhý. Nakonec i experiment Strawberry Fields Forever, s nímž předběhli svou dobu o víc, než bylo v komerčním ohledu zdrávo, se dostal aspoň na druhé místo žebříčků za Humperdinckův „cajdák“ Release Me. Zdálo se, že Beatles jsou schopni všeho. V této klamné víře, jejímiž vyznavači byli především oni sami, se pustili po Epsteinově smrti do dalších projektů. A poprvé upadli na nos.
Při hledání námětu pro svůj třetí film odmítli prý na pade¬sát scénářů. Potom ale Paul odjel za Jane a její divadelní společností do Spojených států a přičichl tam k psychedelic¬kému hnutí a životu hippies. Atmosféra komun, v nichž v sanfranciském předměstí Haight-Ashbury žily tisíce mla¬dých lidí, kteří tehdy houfně opouštěli své domovy, utíkali z univerzit a pálili povolávací rozkazy do Vietnamu, a z které Paul při svém pohledu „z rychlíku“ viděl jenom ostentativně proklamovanou pospolitost jednoho velkého lidského kolek¬tivu, jej fascinovala. V jeho očich alespoň na tomto malém kousku uprostřed světa zjizveného sociální nerovností a stí¬nem Vietnamu docháželo k naplnění odvěké touhy lidstva po životě bez násilí, v míru a vzájemném bratrství. Slovo „láska“ tady mělo čarovnou moc, které se zatím všichni ochotně pod¬řizovali. Za pár let se ukázalo, že to celé byl jeden veliký happening. Ve chvíli, kdy se tady Paul s Jane octli, byly však jeho křiklavé barvy příliš živé a lákavé. Plný těchto dojmů, začal Paul už v letadle na zpáteční cestě do Londýna spřádat ideu příštího filmu Beatles. McCartney, který byl duchovním otcem gramofonového Seržanta Pepře, byl přesvědčen, že bu¬doucí film by měl odrážet stejnou atmosféru. Už předtím v něm jiskřičku podobné inspirace zažehlo barvité líčení pří¬hod, které zažil spisovatel Ken Kesey - literární klasik psychedelického období a autor světoznámého bestselleru Vy¬hoďte ho z kola ven (v originále One Flew Over The Cockoo’s Nest) - při svém putování křížem krážem Amerikou ve sta¬rém autobusu se skupinou bláznivých hipíků, nazývaných Ve¬selí nezbedové. V Paulově mysli, obohacené čerstvými san¬franciskými zkušenostmi, vyvstávaly jednotlivé epizody Ke¬seyho dobrodružného výletu s takovou jasnozřivostí, jako by se ho sám účastnil. Do poznámkového bloku si už v letadle namaloval několik figurek, které měly ožít v jejich vlastním filmu. Už tenkrát vymyslel jeho název: Magical Mystery Tour (Tajemný čarovný zájezd).
Paul, který se po Brianově smrti sám nejaktivněji chytil opratí a uprázdněného místa na osiřelém kapitánském můst¬ku, také rozhodl, že Beatles budou ve svém novém filmu ne¬jenom herci a hudebníky, ale také scenáristy, producenty, sami sobě dramaturgy, a k dovršení všeho i režiséry. Ve sku¬tečnosti to znamenalo, že tím vším bude hlavně McCartney. Od tohoto okamžiku se začaly dít věci, nad kterými se jejich nový osobní manažer Peter Brown ve své knize ani po letech nestačil divit. V nejrůznějších variantách zde opakuje větu, jejíž hlavní smysl říkal nadmíru jasně: Kdyby žil Brian, tohle by se nemohlo stát.
McCartneyho sebejistota byla prostě omračující. Potvrzo¬valo to i prohlášení, kterým rozhodnutí natočit film bez pro-fesionálního režiséra ospravedlnil před nevěřícími novináři: „Dělat film není ve skutečnosti tak těžké, jak si mnozí lidé myslí. Je to víceméně věc zdravého rozumu.“ Sám se ho však při výrobě filmu příliš nedržel, a také konečný výsledek jeho sebevědomá slova spíš vyvracel než potvrzoval.
Okolnosti, za nichž zmatené natáčení probíhalo, líčí po¬drobně Peter Brown, kterému Beatles jako filmoví tvůrci při-pravovali každodenně nečekaná překvapení. Jednoho dne se na jeho pracovním stole v kanceláři NEMS ozval telefon, vyhrazený výhradně pro rozhovory s Beatles. Byl to Paul, kterého už několik dnů neviděl.
„Kde se touláš?“ zeptal se Brown.
„Jsem v Nice ve Francii. S kameramany. Objevili jsme tu jeden dokonalý kopec, který potřebujeme do našeho filmu. Ale nemáme s sebou potřebné objektivy. Myslíš si, že to mů¬žeš nějak zařídit a poslat sem za náma nějaký peníze?“
„V Nice? Dokonalý kopec?“ opakoval nevěřícně Peter.
„Co mi to tu chceš nabulíkovat? Jak můžeš být ve Francii? Mám u sebe tvůj pas.“
Paul mu vysvětlil, že pasové orgány v Heathrow přesvěd¬čil, že na něho čekají s novým pasem ve Francii. Tamním á úředníkům pro změnu řekl, že cestovní doklady za ním přive¬ze zvláštní posel z Anglie. Jediný záběr, slunce zapadající za horizont jakéhosi pahorku, ktery byl ve filmu navíc překryt dvojexpozicí s Paulovou siluetou, přišel tak Beatles na „pouhé“ čtyři tisíce liber.

Tři Beatles měli teď své rodiny. Ringovi se týden před Ep¬steinovou smrtí narodil po Zakovi další syn, Jason. Paulu McCartneymu vynahrazoval absenci vlastní rodiny přespočet plánů, z nichž ten nejnovější se týkal jejich příštího filmu. Nikdo z nich si neuvědomoval, že Brian Epstein byl tím nej¬silnějším poutem, které drželo čtveřici pohromadě. Teprve mnohem později každý z nich jinými slovy přiznal, že Bria¬novou smrtí skončila jedna kapitola a nastal pozvolný roz¬pad Beatles.

Ve stejném měsíci, kdy vyšel Seržant - v červnu 1967 ¬vyslali Beatles do světa své všeobjímající poselství lásky v All You Need Is Love. Píseň, uvozenou citací Marsellaisy a proklamující splynutí generací i úryvky z irské lidové Greens¬leaves a nejproslulejšího čísla z repertoáru swingového orchestru Glenna Millera In The Mood měla premiéru v tele¬vizním programu Our World (Náš svět). Prostřednictvím sa¬telitních družic se Beatles obraceli v jediném okamžiku současně ke dvěma stům miliónům diváků na celém světě svým jednoduchým receptem, o kterém byli sami naivně přesvěd¬čeni, že je schopen zaručit lék na veškeré nemoci bolavého světa: „Všechno, co potřebuješ, je láska, láska / láska je vše¬chno, co potřebuješ.“ Ale už následující „horké léto“ přineslo nejenom neškodné demonstrace „květinové moci“ hippies, ale v USA například i dosud největší vlnu rasových nepoko¬jů, která zachvátila stovky amerických měst. Na jejich ulicích zůstaly při nich desítky bezvládných těl černých i bílých akti¬vistů hnutí za ten nejsamozřejmější požadavek lidských práv - důstojnost člověka. A zatímco si v komunách a táborech zpívala mládež s květinovými girlandami ve vlasech nový šlágr Beatles, v němž se naplnilo její heslo Make Love ¬Not War (Dělej lásku - Ne válku), padaly ve Vietnamu další americké bomby.
Na sklonku léta došlo ještě k jiné události. Tentokráte se týkala Beatles zcela bezprostředně a od základů měla změnit zaběhnutý pořádek věcí kolem nich. Krátce po poledni v ne¬děli 27. srpna 1967 byl ve své nové vile na londýnské Chapel Street nalezen mrtev ten, který je před pěti lety vyslal do světa - Brian Epstein. Oficiální výrok vyšetřujícího korone¬ra zněl: Nešťastná náhoda v důsledku předávkování barbitu¬ráty. Beatlům, kteří se právě ponořili do meditací a ozdravo¬vání svých duší v transendentálním kursu indického jogína Maharishiho Maheshe v Severním Walesu, dosah Brianova úmrtí zatím nedocházel. George Harrison na zprávu reago¬val s příznačně transcendentálním nadhledem indického mu¬drce: „Takové věci jako smrt existují pouze ve fyzickém smyslu. My víme, že je mu teď dobře. Vrátí se zpět, protože se snažil dosáhnout štěstí a tolik toužil po blaženosti.“

Tak jsme si Evanse postavili k pianu, aby nám počítal... Na nahrávce, když posloucháte pozorně, můžete slyšet, jak Mal říká: ,jednadvacet... dvaadvacet… Když jsme skončili, zeptal jsem se jich, co uděláme s těma zatracenýrna dírama. Paul řekl, že by tam chtěl mít symfonický orchestr. Pověděl jsem mu na to: ,Neblázni, Paule, to je sice hezký, mít devade¬sát osm lidí, ale s menším počtem uděláš zrovna tolik.‘ Paul na to: ,Chci, aby se mi tam pořádně odvázal symfoňák!‘ Tak jsem mu řekl, když tam chceš doopravdy symfoňák, tak já pro něj něco napíšu. A Paul zase: ,Ne, já nechci, abys něco psal. Když to napíšeš, tak to bude celé od tebe. Já tam chci mít nějaký odvaz.‘ Řekl jsem: ,Podívejme se na to prakticky. Nemůžeš si prostě pozvat do studia symfonický orchestr a říct, pánové, račte se odvázat, protože by to k ničemu neve¬dlo. Muzikanti by se prostě zatvářili rozpačitě a semtam by ze sebe vydali nějaký podivný rámus.‘“
Rozhodl jsem se nakonec angažovat jedenačtyřicetičlenný orchestr, polovinu běžného symfonického obsazení. Nějaký čas jsme na tom s Paulem a Johnem seděli a já napsal ty harmonie, které jasně vyplývaly z doprovodu. Kluci navrhli, že v těch čtyřiadvaceti taktech bychom měli mít takový ohromný výkřik, který by, začínal z velmi klidné muziky a skončil ohromným rámusem. Tak jsem pro každý nástroj v orchestru na začátku těch dvaceti čtyř taktů napsal jeho nejnižší notu - pro cella například dolní C, a na konci jsem jim předepsal jejich nejvyšší tón, který se hodil k akordu E dur. Přes to celé jsem jim předepsal jen poco a poco glis¬sando. Při nahrávce jsem hudebníkům řekl, že prostě mají pomalu postupně klouzat k tomu nejvyššímu tónu. Decha¬řům, kteří se mezitím museli nadechnout, ať se nadechnou, kdy je to napadne.
Když došlo k nahrávce, kluci řekli, že z toho chtějí mít skutečnou událost. Pozvali si své přátele a řekli jim, aby se na to zvláště oblékli. Mick (Jagger) tenkrát přišel s Marianne Faithfullovou a přišli všichni ti jejich blázniví holandští ka¬marádi. Muselo jich tam být asi čtyřicet a všichni se odvazo¬vali s tyčinkami indického kadidla.
Paul mi sdělil: ,My se na to dáme do květinového úboru, ale ty nemusíš, protože ty na to nejsi! Tak jsem mu na to řekl: ,Děkuju pěkně!‘ A on na to: ,Ale musíš si vzít frak a orchestr taky.‘
Tak jsem objednal orchestr ve fracích a Paul pak donesl spoustu karnevalových doplňků - takové ty legrační klo¬bouky a falešné nosy - a já je rozdělil muzikantům v orchestru: Sám jsem si nasadil nos jako Cyrano z Bergera¬ku. Eric Gruneberg, ten výborný basista, si na ruku, ve které držel smyčec, vybral gorilí tlapu a vypadalo to moc hezky. Byla to ohromná legrace.“
Paulův díl písně přinesl kromě harmonického vybočení také zajímavý hlavolam, pokud šlo o metrum. Se čtyřčtvrťo¬vým taktem se zde střídaly čtyřosminový, pětiosminový a šes¬tičtvrteční. Závěrečná repríza prvního dílu přinesla v Johno¬vě podání už zmíněnou zprávu o neutěšeném stavu black¬burnských vozovek, vypointovanou jedním z mnoha Lenno¬nových mnohovýznamných sdělení: „Teď vědí, jak mnoho děr je třeba / k naplnění Albert Hall.“ Někteří samozvaní vy¬kladači v tom později viděli narážku na vpichy po injekční stříkačce, stejně jako jim nevinný koníček Jindra z písně o panu Kiteovi posloužil za synonymum heroinu. Závěrečné¬ho klastru v A Day In The Life, který byl přirovnáván ke zvuku víka, přikládaného na starověký sarkofág, dosáhli jed-noduše tak, že Martin sešlápl pedál harmonia, zatímco ostat¬ní Beatles bez Harrisona, kterého zastoupil Mal Evans, si sedli na manuál. Trval dvaačtyřicet vteřin a tvůrci alba do něho přimíchali navíc málo srozumitelné hlasy. Podle někte¬rých se zde Beatles vysmívali svým posluchačům, podle ji¬ných naopak zdvořile děkovali za pozorný poslech a vyzvali je ke koupi jejich příští desky.
„Střídání tematických pohledů a žánrů, které přináší toto album, přivedlo už mnoho kritiků k nejrozličnějším vysvětle¬ním, nad kterými Beatles sami obvykle s rozpustilým úsmě¬vem krčí rameny. Stejně tak dohady o pravém smyslu tohoto závěru celého alba zůstanou vždy jenom domněnkami. Beat¬les pokaždé zlehčovali pokusy o takováto vysvětlení a ostat¬ně i historická geneze alba svědčí o tom, že konečnou formu ovlivňily nové chvilkové nápady, jakož i některé vnější okol¬nosti. Zároveň je však nesporné, že jejich souhrn poskytuje velmi působivou sondu do citové atmosféry dnešního světa.“
Tato slova napsal na adresu beatlovského Seržanta Pepře Lubomír Dorůžka v knize, která vyšla jedenáct let po jeho uvedení na trh v roce 1978.

„Je to přesně o tom, co vyjadřuje titul. Četl jsem noviny a všiml si dvou zpráv. Jedna byla o tom, že se v Londýně zabil při autonehodě dědic Guinessova velkopivovaru. To byl hlavní titulek. Na druhé straně byl článek o 4 000 dírách v Blackburnu v hrabství Lancashire. Ty díry byly samozřejmě na ulicích. Chystali se je všechny zacpat asfaltem...“
V textu nechyběla ani zmínka o zhlédnutí válečného filmu, jehož recenzi si John předtím přečetl. Zkrátka - jednalo se o jakýsi kaleidoskop dojmů všedního dne, přervaný náhle elektronicky upraveným zvukem symfonického orchestru. Cenné svědectví o vzniku písně a o průběhu jejího nahrávání přinášejí opět vzpomínky George Martina:
„Začali jsme to nahrávat, Paul byl u piana a John u kytary, a pak jsme si řekli, že bychom do toho potřebovali ještě nějaký jiný motiv. Paul řekl: ,Já tady mám ještě tu druhou písničku... Jestli chcete, tak ji tam nějak můžeme zamonto¬vat. Bude se to hodit?‘ Kluci o tom chvilku přemýšleli a pak došli k názoru, že to půjde. Potom chtěli navíc ještě něco jiného, ale nevěděli co. Tak se rozhodli, že tam zatím nechají díru, nahrají jen rytmický doprovod a pak se tam něco do¬hraje.
Řekl jsem: ,Dobrá, dejme tomu, že to bude určitý počet taktů - třeba čtyřiadvacet - rytmického doprovodu na dvou místech, a co s tím uděláine, na tom se dohodnem poz¬ději.‘ Oni na to: ,A jak poznáme, že je to zrovna dvacet čtyři taktů?‘

Úvodní píseň druhé strany alba Within You Without You zpívá a jako jediný z Beatles hraje George Harrison. Jinak jsou mu v ní partnery indičtí hudebníci. Stejně tak instrumen¬tář tvoří tradiční indické nástroje: swaramándal - strunný nástroj podobný citeře, na který hraje George, housle dilrubáb, evropským loutnám příbuzné tambury, bubínky tabla. A samozřejmě sitar a navíc housle a violancello. Také hudeb¬ní jazyk této neobvyklé písně je utvářen na principech pře¬vzatých z indické hudby dramatickým spojením melodického modelu na způsob ragy a rytmického cyklu podobného indic¬kým talám. Meditativní Harrisonův text o překonání sebe sama je založen výhradně na jednoslabičných a dvojšlabič¬ných slovech. Úplně odjinud je následující Paulova píseň, či spíše popěvek When l’m Sixty Four (Až mi bude čtyřiašede¬sát). Atmosféra anglického music hallu z přelomu století, při¬pomínající Chaplinův film Světla ramp, dokonce vyprovoko¬vala později Lennona k mírně uštěpačné poznámce: „Jsou oblasti, na které jsem nikdy nemyslel, a tohle je jedna z nich.“ Také písničku o krásné výběrčí z parkoviště Lovely Rita slo¬žil a zpívá Paul. George Martin v její mezihře a v závěru vystřihl klavírní sólo, v němž jako by si připomenul boogie woogie, kterým v pubertě okouzloval své spolužačky. Potom už zakokrhá kohout a John Lennon nám popřeje Good Mor¬ning Good Morning ve vlastní stejnojmenné písni, v níž si Beatles přizvali opět na pomoc své přátele - dechaře ze skupiny Sounds Incorporated, kteří si s nimi zahráli už na předchozím albu Revolver
Do opakovaného závěrečného Good Morning se prolne jakoby atmosféra venkovského statku. Se štěkotem psů, zařehtáním koně, švitořením ptáků a slepicemi. Jejich ko-ko¬-ko-dák se náhle změní v ump-two-three-four, odpočítávající reprízu refrénu úvodní písně, která přichází podle všech pra¬videl kabaretiérských tradic anglického music hallu těsně před závěrem. Tentokrát si v ní spolu s Beatles všichni, kdo byli právě ve studiu, zazpívají hezky od plic: „My jsme ta Kapela Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře.“ Znovu, rov¬nou bez odsazení, začíná epilog desky. Jedna z umělecky nejpozoruhodnějších nahrávek v celé tvorbě Beatles: A Day In The Life (Den v životě). Také v ní se Lennon jako už tolikrát předtím nechal inspirovat sloupcem denních zpráv v Daily Mailu.

Ve fotomontáži vidíme proslulé filmové hvězdy Marilyn Monroeovou ve zlaté róbě, její předchůdkyni Ritu Haywor¬thovou, dětskou hvězdičku čtyřicátých let Shirley Templeo¬vou, Tonyho Curtise i zcela současný idol Marlona Branda.
Ze zadní řady se na nás usmívá tanečník Fred Astaire. Jsou tu podobizny vážených spisovatelů Edgara Allana Poe, Oscara Wilda, H. G. Wellse a Aldouse Huxleyho, ale nechybějí ani filmový Tarzan Johnny Weissmiiller, černý boxerský šampión Sonny Liston a legendární pistolník Tom Mix v proslulém bílém sombreru. ]e tu čtveřice slavných komiků - W. C. Fields, Patachon, Stan Laurel a Oliver Hardy. Slavný krajan Beatles Charlie Chaplin se na tuto schůzku kupodivu nedo¬stavil, zato zde nalezneme Freudova žáka psychiatra Carla Junga, fyzika Alberta Einsteina a kalifornského radikála Ti¬mothy Learyho. Nechybí dokonce ani Karel Marx. Hudební svět je reprezentován kolínským apoštolem elektronické hudby Karlheinzem Stockhausenem, populární hudba Bobem Dylanem a překvapivě i šansoniérkou Edith Piafovou. Zcela vlevo, hned vedle Aubreyho Beardsleyho, autora oněch vzru¬šujících kreseb v Paulově přijímacím pokoji, stojí Stu Sutclif¬fe. Pod skupinou jakoby čerstvě navržený hrob, hýřící v kvě¬tinami vyvedeným nápisem Beatles. Kolem soška Buddhy, porcelánové figurky a panenka s mnohovýznamným nápisem na šatičkách: VÍTÁME ROLLING STONES. Dohromady to celé dává podobný smysl jako nejzamotanější Lennonovy texty. Navíc nebyla tato party zadarmo. EMI byla žalována majiteli autorských práv použitých fotografií a Beatles vydali na odškodné desítky tisíc liber. Zadní strana obalu přinášela další novinku v podobě zveřejněných textů všech písní. V průběhu dalšího desetiletí se z toho stal zvyk, který by¬chom u leckteré desky byli ochotni oželet.

„John si často pro své písničky vypůjčoval podobné námě¬ty a mně ten nápad připadal ohromný,“ vypráví George Mar¬tin. „Když to přišel nahrávat, řekl, že chce, aby z toho byly cítit piliny manéže, aby v tom byla atmosféra pouti a cirkusu. Tak jsem začal zpracovávat elektronicky zvuky, aby to téhle představě odpovídalo. Opatřil jsem si spoustu zvuků parních varhan, takových, jaké skutečně hrají na poutích. Byly na nich třeba Sousovy pochody, Liberty Bell a takové věci. Celé odpoledne jsem strávil se zvukařem, nahráli jsme to všechno na jeden pásek a pak jsem mu řekl, aby ho rozstříhal na patnáctipalcové kousky..., Teď to všechno vyhoďte do vzdu¬chu, sesbírejte ty kousky a slepte je dohromady. Některé z nich tam teď byly pozpátku a některé v normální podobě, takže když jsme si to znovu přehráli, byla z toho hrozná zvuková motanice. To nám dokonale vyhovovalo a udělali jsme si z toho takový rámus v pozadí. Přimíchali jsme to do celého snímku a k tomu jsme přidali Mala Evanse na baso¬vou harmoniku a já s Johnem jsme hráli na varhany. Já na hammondky a John na lowrey. John hrál melodii a já harmo¬nii a laufy, protože John chtěl, aby na tom byl takový rámus, jako když se něco řítí. Takže jsem hrál chromatické běhy nahoru a dolů a pak jsme je pouštěli v poloviční rychlosti. Pásek jsme zpomalili, zvuk klesl o oktávu, a mně se to docela líbilo.“
Využijme přestávky k obrácení desky a povězme si teď něco o jejím neméně slavném obalu. Také tentokrát si jeho tvůrci, výtvarníci Peter Blake a Jan Haworth, za něj odnesli tradiční gramofónek s troubou, který už vlastnil Voorman za grafický návrh k albu Revolver. Mimochodem byl jedním ze čtyř, které byly desce v roce 1967 uděleny. Sgt. Pepper získal Grammy Award jako nejlepší album roku, nejlepší současná nahrávka v kategorii rocku a poslední po zásluze obdržel zvukový inženýr Geoff Emerick za nejlepší technickou kvali¬tu. Peter Blake zprvu předložil Beatles výtvarné návrhy, na kterých byl v různých pozicích v barvách vyvedený seržant Pepř ve stejnokroji. Chlapci nakonec sami přišli na variantu s vlastními fotografiemi v pestrobarevných uniformách z dob, které zůstávají záhadou. Každá byla jiná nejenom ba¬revně, ale i pokud šlo o bohaté výšivky, epolety a střih. Za velkým vojenským bubnem s názvem kapely a za Beatles zdvojenými o své nepřirozeně ztuhlé voskové protějšky z muzea Madame Tussaudové se tísnil panteon dvaašedesáti tváří významných osobností současného světa i historie. Těch, kteří Beatlům učarovali, i těch, které se v tomto spole¬čenství ocitli možná náhodou, možná z přirozeného smyslu chlapců pro recesi.

„Nakresli se ve člunu na řece / pod mandarínkovými stro¬my a marmeládovým nebem / Někdo tě volá, ty odpovíš do¬cela / pomalu / dívka s kaleidoskopickýma očima / Žluté a zelené celofánové květy / obrůstají kolem tvé hlavy / Po¬hlédni na dívku se sluncem v očích / a zmizí / Lucie na obloze s diamanty!“
Neobvyklost obrazů, které Lennon v tomto valčíku shro¬máždil, zavdaly příčinu k nejrůznějším dohadům o jeho tex¬tové symbolice. Název byl nejednou vykládán jako krypto¬gram zkratky LSD, označující známý halucinogen. „Co se ve skutečnosti přihodilo,“ vysvětloval Paul - „bylo to, že Joh¬nův syn Julian nakreslil ve škole obrázek a přinesl ho domů. Jeho spolužačka se jmenovala Lucka. Když se ho John ptal ,co to znamená?‘, odpověděl: ,Lucka na obloze s diamanty‘“ Hlavním inspiračním zdrojem nezvyklých Lennonových obrazů v této písni byla jeho oblíbená dětská knížka - Car¬rollova Alenka v kraji divů.
„Byla to Alenka na lodičce,“ vrátil se Lennon k tomuto tématu ve svém posledním novinovém interview. „Kupuje si vajíčko, a to se najednou promění v králíka. Prodavačka se změní v ovci a za chvilku už plují někam do daleka - to jsem si představoval, když jsem tu píseň psal. Taky jsem si přitom představoval ženu, která mě jednou zachrání, ,dívku s kaleidoskopickýma očima‘, která se snese z nebe.“
Následující písni Getting Better dal nevědomky název bu¬beník Jimmy Nicol, který na zájezdu, během něhož zastupo¬val Ringa, komentoval po každém vystoupení svůj výkon frá¬zí: Iťs Getting Better (Bude to lepší). Píseň je deníkovou zpovědi, do jejíhož textu promítl Lennon s nezvyklou otevře¬ností některé vlastní autobiografické zážitky: „Býval jsem na svou ženu krutý / Bil jsem ji a držel stranou od věcí / které milovala...“ Na desce je interpretem tohoto hořkého přizná¬ní Paul, který zpívá i příští píseň Fixing A Hole a sám se doprovází na cembalo za vydatného přispění Harrisonovy kytary. Je jednou z mála skladeb celého alba, která má tradič¬ní dvaatřicetitaktovou formu bez vsunutých taktů, metrických změn či tempových zvratů. Přesto jí nechybí výjimečnost beatlovského rukopisu. Samotný nápěv její verze je ve sku¬tečnosti pětitaktový, zbylé tři tvoří instrumentální dohra s charakteristickým tóninovým vybočením. Paul zůstává u mikrofonu i v následující She’s Leaving Home, jedné z jejich nejmelodičtějších a nejkrásnějších písní vůbec. Byla inspiro¬vána notickou v Daily Mirroru o dívce, která k překvapení svých rodičů nenadále odešla z domova. Za doprovodu harfy, na kterou hraje Michael Leander, a smyčcového kvarteta v ní Paul věcně popisuje dívčin odchod. Před posluchačem se celá scéna odvíjí se sugestivností, jako by sledoval film:
„Středa, pět hodin ráno / den právě začíná / potichu zavírá dveře své ložnice / zanechává lístek v naději, že řekne / více / Schází dolů do kuchyně / svírajíc kapesník / tiše otáčí klí¬čem od zadní branky / vychází ven, je volná...“
A zatímco ve střední části opakuje Paul falzetem „Opouští svůj domov“, John promlouvá ústy nešťastných a nic nechá¬pajících rodičů: „Obětovali jsme jí většinu svých životů / kou¬pili jsme jí všechno možné...“
A už je tu hlučný závěr první strany Being For The Benefit Of Mr. Kite. Tentokráte byl Johnovi podnětem cirkusový pla¬kát z viktoriánských časů, inzerující akrobaty Hendersony lé¬tající na trampolíně a koně Jindru, tančícího valčík v benefič¬ním představení pro jakéhosi pana Kitea.

Neúměrně dlouhou dobu přibližně sedm set hodin nahrá¬vání zavinila i skutečnost, že Beatles v některých ohledech stále ještě byli hudebními amatéry, přestože geniálními. „Žád¬ný z nás nepozná, jak má melodie znít, dokud to nenahraje¬me a pak si to neposlechneme,“ přiznal Paul. EMI zaplatila za tenhle luxus fantastickou částku 40 000 liber, což v tehdejším přepočtu dělala 100 000 dolarů. Opět jeden z beatlovských světových rekordů. Kdosi vypočítal, že za stejnou sumu moh¬la společnost vyrobit osm dlouhohrajících desek se stočlen¬nou Londýnskou filharmonií. Nakonec ani tyhle peníze cel¬kové výrobní náklady alba nepokryly a Beatles museli - jak ještě uvidíme - sáhnout i do vlastních kapes.
Když v zimě toho roku Brian Epstein dementoval v ame¬rickém rozhlase poplašné zprávy, že se Beatles rozpadli, uve¬dl zároveň s příslovečným přáním, které bylo otcem myšlen¬ky, také následující informaci: „Myslím, že spolu ještě budou znovu hrát,“ čímž měl nejspíš na mysli živá vystoupení. „V téhle chvíli jsou ve studiu a dělají velké věci.“ Na otázku komentátora, jaké povahy jsou tyto „velké věci“, odpověděl: „Dobré písně. Dobré písně jsou vždycky tou příští největší věcí.“
Vedení EMI zatím pro jistotu uvedlo na předvánoční trh první beatlovskou kompilaci na dlouhohrající desce s jejich „starými, ale zlatými…“ hity. Díky Supraphonu, který zakou¬pil její licenci, mohli si zlatou kolekci nejslavnějších nahrá¬vek Beatles - včetně dvou skladeb jejich předchozího alba Revolver - s malým zpožděním poprvé přehrávat doma i naši fandové. V Anglii si zatím mohla hudební veřejnost utvořit jakous takous představu o tom, co Beatles celé dny a noci ve studiu kutí, z dalšího singlu se skladbami Penny Lane a Strawberry Fields Forever, nahranými ve stejné várce jako When I'm Sixty Four.
Deska vyšla 17. března 1967 v obálce s jejich fotografiemi z rodinných alb, které představovaly Beatles jako děti. Oba tituly jsou také místopisnými názvy z města jejich dětství ¬Liverpoolu. První píseň ho získala podle autobusové zastáv¬ky, v jejíž blízkosti Beatles vyrůstali. „Penny Lane je v mých uších a očích / tam pod modrou předměstskou oblohou...,“ zpíval Paul a na důkaz těchto slov vykreslil v písni kulaté náměstíčko s hasičskou zbrojnicí a holičskou oficínou, za jejímž výkladem byly fotografie všech hlav, které ten liver¬poolský lazebník měl to potěšení znát. „Všichni lidé, kteří tudy procházejí / se zastaví a řeknou těm ve výkladu ,hello‘“ - rozvíjí Paul dál příběh s fotografickou přesností. Na sním¬ku zaujme i virtuózní sólo na bachovskou trubku člena Londýnského symfonického orchestru Davida Masona. Paul, fas¬cinovaný zrovna trubkovými party závěrečného Allegra assai ve 2. Braniborském koncertu Fdur Johanna Sebastiana Ba¬cha, přebroukal sólo Martinoví, který je zapsal do not jako už předtím melodii pro lesní roh ve For No One.
Tam, kde Paul realisticky opisuje detaily, John nahlas pře¬mýšlí. Lennonovi posloužil název penzionátu Jahodová pole, kam se svými kamarády chodíval na zahradní večírky a kde za penci prodával limonády, naopak pouze jako vnější rámec k výletu do neskutečného světa fantazie, ve kterém sám zů¬stává - spiše než vykladačem - filozofujícím průvodcem: „Život je snadný, když zavřeš oči / co vidíš, nepochopíš / Je stále těžší stát se někým / Ale nějak to přeci jde / mně na tom málem nesejde...“
Poměrně komplikovaný nápěv, plynoucí nicméně s obdivu¬hodnou přírozeností nad složitou čtyřpásmovou rytmikou, bohatství harmonií zvýrazněné kolísavým efektem, kterého s Martinem dosáhli současným prolnutím dvou tempově odlišných verzí, nestejná délka jednotlivých částí a konec¬konců v té době i nezvyklá délka celého čtyřminutového snímku - to vše vytvářelo z tohoto singlu jednu z nejprogre¬sivnějších nahrávek tehdejší populární hudby. Beatles za toto novátorství zaplatili tím, že od prvotiny Love Me Do se popr¬vé jejich deska nedostala na špičku žebříčku.
Skutečnou revoluci do populárni hudby vneslo však až his¬torické album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Přede¬vším záměrností, s níž zde námětově i stylově odlišné písně Lennona, McCartneyho a Harrisona byly vzájemně propoje¬ny do jediného působivého celku. Deska začíná zvuky, které obvykle předcházejí veřejným hudebním produkcím, včetně ladění nástrojů. Tentokráte evokovaly spíše představu lidové slavnosti pod širým nebem než koncertní síně. A poté už Paul představuje slovy, která jsme citovali v záhlaví této kapitoly, Kapelu Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře, ryčnou de¬chovku s rockovým spodkem i s prvními nadšenými reakcemi imaginárních posluchačů. V závěru písně jim představí jedno¬ho jediného zpěváka jejich kapely Billyho Shearse a Marti¬novy varhany spojí úvodní číslo s následujícím, kde Billy Rin¬govými ústy hned v prvních dvou taktech zopakuje publiku to, co beztoho už všichni vědí, že není žádným zpěvákem. A proto se obrací na své přátele, aby mu s písničkou trochu pomohli, budou-li si myslet, že, zpívá falešně. O dva roky poz¬ději nahrál píseň nazvanou With A Little Help From My Fri¬ends americký soulový zpěvák Joe Cocker a učinil z ní jednu z nejznamenitějších verzí beatlovského repertoáru, která je nekopírovala. Originální verze Beatles je rychlejší a vše tu prostupuje kamarádskou pohodou dýchající nálada, v níž ostatně tato McCartneyho skladba dozrávala při jednom z nesčetných improvizovaných tvůrčích dialogů mezi Johnem a Paulem v podkroví jeho nového londýnského bydliště.

„Sgt. Pepper byl Paulův nápad. Vzpomínám si, že na tom hodně dělal a pak mi najednou zavolal, abych přišel, že musí¬me začít psát. Napsal jsem tenkrát během deseti dní - více času nebylo - Lucy In The Sky With Diamonds a A Day In The Life. Už tenkrát jsme spolu moc nekomunikovali,“ při¬znával možná až s přehnaně velkorysou skromností John většinu zásluh na nejslavnějším albu jejich společné kariéry Paulovi. Prokazatelně Lennonovy jsou ovšem přinejmenším ještě dvě nebo tři další skladby alba.
Čtyřka se sešla znovu pohromadě až ve studiu někdy za¬čátkem prosince. Alespoň jedna z nejoblíbenějších písniček příštího alba When I’m Sixty Four byla prý nahrána už 10. prosince 1966. Nikdo z Beatles neměl tehdy tušení, že ve studiu stráví příští čtyři měsíce, během kterých zde nejen hrá¬li a zpívali, ale také jedli, spali, pili a přeli se o tu či onu řádku v textu nebo o nástroje, které by nejvíce odpovídaly jejich představám. Jediný Paul McCartney věděl, že musí být hotov do konce března. Pátého dubna chtěl být stůj co stůj v Ame¬rice, na oslavách jedenadvacátých narozenín Jane Asherové, která dostala angažmá v nejvýznamnějším anglickém čino¬herním souboru Old Vic, se kterým bylá ve Spojených státech na několikaměsíčním zájezdu. Nakonec to stihl jen taktak. Nahrávání Seržanta Pepře ukončili Beatles až druhého dubna.

Paul se nejdříve v doprovodu druhého cestovního manaže¬ra Beatles Skřítka Evanse vydal na vzdělávací safari do Afri¬ky. Zbytek dovolené mu z velké části zabraly starosti se zaři¬zováním nového domu. Po jeho koupi se stal jediným Beat¬lem s trvalým bydlištěm v Londýně. Dům se nacházel v ulici pojmenované poeticky Tabáková. Názvem, který v této vel¬moci kuřáků dýmek dýchal staroanglickou usedlostí, stejně jako ostatní uličky čtvrti St. John's Wood, kde se nacházela. Včetně Opatské cesty neboli Abbey Road. Paul to měl teď do „jejich“ studia, co bys kamenem dohodil. Pro jeho pracovní plány, ze všech Beatles pravděpodobně nejctižádostnější, to skýtalo řadu výhod. Paul v té době jednak už začal sám pro¬dukovat desky dalších interpretů, včetně dua Peter & Gordon s mladším bratrem jane Asherové, jednak po návratu z Afri¬ky začal v produkci George Martina nahrávat první samo¬statný projekt bez účasti Lennona a ostatních Beatles. Byla jím hudba k filmové komedii The Family Way, vydaná poz¬ději na značce Decca. Pokud nebyl právě ve studiu, slídil zvě¬davě po krámech starožitníků. Některé kusy nábytku do své¬ho nového bydliště přitom koupil vyloženě „za facku“. Nechyběly tam ovšem ani vzácné originály zneklidňujících tuší Beardsleyho a bronzová socha Edouarda Paolozziho, ham¬burského profesora jejich nešťastného kamaráda Sutcliffa.
Když venkov, tak opravdický, říkal si nejspíše Paul a na rozdíl od ostatních Brouků, jejichž venkovská sídla se nachá¬zela mezi desítkami jim podobných v blízkosti Londýna, za¬koupil navíc ještě zemědělskou farmu uprostřed skotských vřesovišť. Dřevěným ohradám, stodolám a ovčínu ze dřeva vévodil starý obytný dům ze stejného materiálu. Beatles tam nezval. Ve skotské samotě také dozrál další projekt Beatles.

Největši problémy s volným časem měl Ringo. Za léta s Beatles si navykl, že s ním bylo manipulováno podle potřé¬by. V duchu známého českého muzikantského rčení „Paní, s tím se nebavte, to je bubeník“, vyplňoval Ringo ochotně příkazy svých spoluhráčů, Briana Epsteina a ve studiu ještě George Martina. Když od něho během nahrávání zrovna nic konkrétního nechtěli, seděl v rohu studia a četl si horoskopy nebo hrál v kantýně karty s techniky EMI, kteří právě neměli službu. Teď se flákal po londýnských diskotékách a klubech. Ať přišel domů kdykoli, jeho mladá žena pokaždé čekala s teplou večeří. Nakonec to nevydržel, sbalil Maureen a odje¬li oba dva za Johnem do Španělska, okouknout, jak se dělá opravdický film.
George byl ve své cílevědomosti pravým opakem Ringa. Konečně měl čas na to, aby vyhověl pozvání Raviho Shankara k déletrvající návštěvě Indie. Kromě pokračování ve stu¬diu indické hudby se mu tam mělo dostat také prvních sku¬tečných lekcí v tajemné, mystikou opředené filozofii Východu. Po několika nocích, které s Pattií strávili v Shankarově sídle v Bombaji, kdy byl dům věčně obléhán tamními fanouš¬ky Beatles, je hostitel odvezl do svého útulku v Kašmíru na úpatí Himálaje, kde se mohli v klidu věnovat jak studiu, tak meditacím. Také on se vracel do Anglie od pohledu jiný, když jeho bradu - jako prvního z Beatles - lemoval teď plno¬vous, z něhož pak dočasně zůstal alespoň knírek pod nosem. Zbylí tři Brouci brzy potom příklad svého nejmladšího kole¬gy následovali. Ovšem největší změny se za tohoto dvoumě¬síčního objevování Indie, její hudby, života a myšlení odehrá¬ly uvnitř Harrisona samotného.

Zato původci těchto účesů v té době připravovali svým anglickým příznivcům další z řady zklamání. Když po návra¬tu z USA torpédoval Briana Epsteina týden co týden majitel největší anglické koncertní agentury Arthur Howes, který organizoval jejich každoroční domácí zimní turné, dotazy o termínech toho příštího, šéf NEMS kličkoval, jak to jen šlo. V hloubi duše doufal, že Beatles nemyslí své rozhodnutí o skončení koncertní dráhy vážně. Stále ještě věřil, že se na¬plní slova jeho newyorského partnera Weisse. Na Brianovo důvěrné sdělení, že koncert v sanfranciském parku Candles¬tick dne 29. srpna 1966 byl definitivně jejich posledním veřej¬ným vystoupením, Nat jenom poznamenal: „Však oni změní názor.“ Po dvou měsících vytáček nakonec Epstein 9. listopa¬du sdělil nemilou zprávu Howesovi. Druhý den ji všechny britské deníky obsáhle komentovaly na prvních stranách jako za časů beatlemánie.
Po návratu z Ameriky se už nikdy nevrátil život Brouků do dřívějších zajetých kolejí. Během tříměsíční dovolené, pro kterou se rozhodli už v hotelu Intercontinental v Dillí, se jejich kroky poprvé rozešly a každý šel vlastní cestou. „Minu¬lých šest let jsem prostě byl Beatle. Byl to prima život a hodně jsme se nasmáli, ale věčně to trvat nemůže. Snažím se dělat něco jiného,“ řekl Lennon a odejel uprostřed září na dva měsice do španělského pobřežního města Almerie, kde se natáčely exteriéry Lesterova dalšího, tentokráte nebeat¬lovského filmu. V protiválečné satiře z časů 1. světové války How I Won The War přijal John hereckou roli svobodníka Gripweeda. Poprvé od hamburských časů se kvůli ní musel nechat ostříhat. Namísto bujné beatlovské kštice přibyly na jeho obličeji dobové brýle z časů našich dědečků a už tam zůstaly. Mnozí z beatlovské generace šedesátých let nosí jejich kulaté obroučky na nose dodnes. Z tradiční beatlovské karavany doprovázeli Lennona do Španělska jenom cestovní manažer Neil Aspinall a ... manželka Cynthia.

Do mistrovství světa v kopané, jehož hostitelskou zemí byla toho roku kolébka fotbalu Velká Británie, nevstoupilo domácí mužstvo zrovna nejlépe. Po rozpačité bezbrankové remíze s Uruquayí a těžce vydřeném jednobrankovém vítěz¬ství nad Argentinou se ve čtvrtfinále konečně Angličané vzchopili a po porážce Portugalska stanuli 30. července na trávníku ve Wembley ve finále. Jejich soupeřem byl tým Ně¬mecké spolkové republiky. V ochozech je sledovalo devade¬sát tisic vzrušených diváků. Když se po vyčerpávajícím boji ozvala na konci devadesáté minuty píšťalka švýcarského rozhodčího Diensta, byl stav utkání nerozhodný 2:2. V drama¬tickém prodloužení pak Hurst, který se už předtím zasloužil o jednu branku Angličanů, poslal z dvacetimetrové vzdále¬nosti dělovou bombou míč do břevna, odkud se odrazil dolů na brankovou čáru. Bachramov, který společně s Čechoslovákem Galbou sekundoval hlavnímu rozhodčímu na pomez¬ních čarách, zareagoval vzápětí jednoznačným gestem, když se rozběhl zpět ke středu hřiště. Protesty německých hráčů byly zbytečné. Velká Británie vedla 3:2. V posledních sekun¬dách nelítostného zápasu, kdy někteří nedočkaví fanouškové už vbíhali do hřiště, zpečetil Hurst výhru Angličanů ještě dal¬ší brankou. V čestné lóži jásal tehdy i Harold Wilson. Ales¬poň takto demonstroval své sepětí s národem i jeho čerstvý¬mi hrdiny Banksem, Ballem, bratry Charltonovými, Moorem, Stilesem a pochopitelně přešťastným autorem hat-tricku Hurstem. Hlavy několika z nich přitom zdobily beatlovské hřívy.