old music

Thursday, May 31, 2007

PERNÉ DNY

Harrisonovy jedenadvacáté narozeniny, které oslavil tři dny po návratu z USA, přinesly asi nejvíce radosti jeho ma¬mince Louise. S věčně usměvavou, dobrotivou tváří, v níž se tentokrát navíc odrážela ještě oprávněná pýcha z Georgeova úspěchu, přejímala před jejich malým domkem ve Speke od poštovních zaměstnanců objemné proutěné koše s gratulace¬mi a s dárky, které jejímu synovi docházely od nadšených obdivovatelek ze všech koutů Anglie i ze zámoří. Brouci, ověnčení čerstvými americkými vavříny a lámáním světových rekordů v prodeji svých desek, patřili teď mimo veškeré po¬chybnosti k nejvýznamnějším osobnostem ve svém oboru. Na štítě za nimi zůstal dokonce idol jejich klukovských let, Johnovou tetou Mimi stokrát prokIetý Elvis. Zatím ovšem s výjimkou jediné oblasti, do které na rozdíl od Presleyho ještě nepronikli: filmu. Avšak už týden po Georgeových na¬rozeninách se na peróně londýnského nádraží Waterloo ozvalo první cvaknutí klapky a v kamerách se začaly odvíjet první metry celuloidového svitku s jejich vlastní filmovou ságou.

Labels:

Wednesday, May 30, 2007

Beznadějně vyprodané

byly i dva následující americké koncerty v newyorské Carnegie Hall, jejichž konání Epstein nakonec potvrdil Sidneymu Bernsteinovi prostřednictvím manažera Normana Weisse v průběhu lednového pobytu v Paříži. V nekonečné frontě žadatelů o autogram prý tehdy čekala v zákulisí se svými dvěma dcerami hodinu a půl i man¬želka budoucího viceprezidenta Spojených států Nelsona Rockefellera. Pro prozíravého Sida Bernsteina představovala tato vystoupení nejenom momentální triumf a zisk, ale stala se závdavkem jeho příští kariéry nejúspěšnějšího newyorské¬ho koncertního promotéra.
„V noci po druhém koncertu,“ vzpomíná Bernstein ¬„jsme se s Brianem procházeli zasněženými ulicemi Manhat¬tanu směrem k Madison Square Garden. Chtěl jsem mu uká¬zat nějaké malé obchůdky a vůbec zajímavá místa mého města... Tak jsme došli až do hlediště staré Zahrady. Sedm¬náct tisíc míst. To už jsem věděl, že tam mají o Beatles zájem a jsou schopni vytisknout a dát do oběhu vstupenky během dvaceti čtyř hodin. Nabídl jsem Brianovi na místě 25 000 do¬larů, a navíc příspěvek Britskému fondu na výzkum rakoviny ve výši 5 000 dolarů. Viděl jsem, že je v pokušení, ale nako¬nec se na mne usmál a řekl: ,Side, nechme si to napříště.“
Podle svědectví Petera Browna, jemuž tuto příhodu Ep¬stein vyprávěl po návratu do Anglie, argumentoval prý Brian už tenkrát tím, že jsou jeho chlapci schopni naplnit mnohem větší haly, než byla stařičká Madison Square Garden. Když Bernstein namítal, že větší arénu by hledal jen stěží, dostalo se mu sebevědomé odpovědi: „Potom nám nezbývá než hrát na fotbalových stadiónech.“ Ještě téhož roku naplnil Epstein tato slova také skutky.
Po druhém účinkování v Sullivanově televizním programu, vysílaném z hotelu Deauville na Floridě, se Brouci vraceli do vlasti z epsteinovské „Operace USA“ jako národní hrdinové. Ministerský předseda sir Alec Douglas-Home, který ve stejné době jako Beatles dlel v Americe na státní návštěvě, během níž mu vyjádřil své osobní komplimenty na adresu Beatles i prezident Johnson, označil liverpoolskou čtyřku za „náš nej¬lepší národní export“.

Labels:

Sunday, May 27, 2007

Po koncertě

uspořádal na jejich počest britský ambasador ve Washingtonu sir David Ormsby-Gore na velvyslanectví recepci. Beatles při ní dali na oplátku naprosto nepokrytě najevo, že by se cítili lépe mezi bývalými kamarády v zatuch¬lé liverpoolské Jeskyni. První škodolibý trapas způsobil Len¬non hned ve dveřích, když na velvyslancovo uvítání „Hello, Johne,“ odpověděl:
„Já nejsem John. Jmenuji se Charlie. Tohle je John...“ a ukázal na George. Ten se zdvořile uklonil a pravil směrem k Ringovi:
„Já nejsem John. Jsem Frank. John je támhle.“
V průběhu recepce byli Beatles zavaleni žádostmi o auto¬gramy od úředníků velvyslanectví. John byl nucen vyslech¬nout od jedné dámy, čekající na jeho podpis, úmyslně ducha¬plný výkřik, s nímž se obrátila k ostatním hostům: „Koukněte se, on opravdu umí psát!“ Když konečně jiná z návštěvnic ustřihla Ringovi v nestřežené chvíli pramínek vlasů jako su¬venýr pro svou dceru, rozhodli se Beatles bez ohledu na pro¬tokol k odchodu. V hotelu jim Brian musel svatosvatě odpři¬sáhnout, že je už nikdy k něčemu podobnému nebude nutit. Nicméně když britský tisk tuto příhodu nešetrně rozmazal na svých stránkách a celá záležitost se stala předmětem parla¬mentní debaty v Dolní sněmovně, vytasil se tajemník minis¬terstva zahraničí v odpovědi na dotaz poslankyně konzerva¬tivní strany Joan Quennellové, bylo-li s Beatles na velvysla¬nectví hrubě zacházeno, s kopií Epsteinova poníženého dopi¬su velvyslaneckému páru. Manažer Beatles jim v něm jmé¬nem celé skupiny vděčně děkoval za „rozkošný večer“.

Labels:

hudba

„Zamiloval jsem se do hudby Beatles a současně i do jejich čtyř tváří a osobiček společně se svými dětmi, dvěma děvčaty a jedním chlapcem, s nimiž jsem objevil ono parádní falzeto, jekot i broukání, onen neúprosný beat, bezchybnou intonaci, kouzelně svěží texty, schubertovský tok -hudební invence i onen jděte-se-vycpat suverénní nadhled těchto čtyř jezdců naší apokalypsy v grandiózní Sullivanově show roku 1964. Jarnii bylo tenkrát dvanáct, Alexandrovi devět a Nině dva roky. Viděli jsme to společně - tu Vizi, každý z nás nezbytně jinak (mně bylo šestačtyřicet), ale viděli jsme tutéž Vizi a sly¬šeli ten povel: Držte si čepice, všechno za mnou, tu fanfáru budoucnosti. Jaké budoucnosti? Už je tomu patnáct let a vše¬chno je pryč. Ale snad jednu dekádu, snad o něco méně, zůstávala ta Vize stejná: jasný zvuk polnice, stále naléhavější, jasnější, trpčí - i lepší.“
Po jednom dni odpočinku se Beatles vydali na svůj další koncert - do Washingtonu. Na poslední chvíli bylo na vý¬slovnou žádost nemocného George Harrisona rozhodnuto, že namísto letadla budou cestovat vlakem. Na Pennsylván¬ském nádraží v New Yorku byl pro ně k soupravě přistaven soukromý spací vagón, zatímco ostatní vozy zaplnili televizní kameramani a několik tuctů žurnalistů.
Změna trasy, o které se veřejnost okamžitě dověděla z rozhlasového beatle zpravodajství, přilákala na malá ven¬kovská nádraží, kudy vlak projížděl, další stovky fanoušků i zvědavců, kteří toužili spatřit báječné Brouky na vlastní oči. Na washingtonské Urtion Station na ně v mrazu čekalo 3 000 teenagerů. Večer jich přišlo do sportovní arény Coliseum více než jednou tolik.

Labels:

Friday, May 25, 2007

Pro Beatles

a jejich hudbu zůstává dodnes nejlepším vy¬svědčením, že už tehdy, na počátku cesty, o níž sotvakdo mohl předpokládat, že v budoucnosti vydá takové plody opravdových tvůrčích činů, jakými se měla stát alba Revolver a Sgt. Pepper, se nalezli v hudebním světě lidé, kteří v těchto písních rozpoznali poselství čehosi, co tak neodmyslitelně pa¬třilo k jejich době. Byla to přávě vzpomínka na tento únoro¬vý večer, která v říjnu 1979 inspirovala poeticky zabarvené vyznání obdivu k Beatles někdejšího koncertního virtuóza, jenž svoji mezinárodní pianistickou dráhu odstartoval na jed¬nom z prvních poválečných ročníků festivalu Pražské jaro, pozdějšího šéfdirigenta Newyorské filharmonie a skladatele Leonarda Bernsteina:
„Zamiloval jsem se do hudby Beatles a současně i do jejich čtyř tváří a osobiček společně se svými dětmi, dvěma děvčaty a jedním chlapcem, s nimiž jsem objevil ono parádní falzeto, jekot i broukání, onen neúprosný beat, bezchybnou intonaci, kouzelně svěží texty, schubertovský tok -hudební invence i onen jděte-se-vycpat suverénní nadhled těchto čtyř jezdců naší apokalypsy v grandiózní Sullivanově show roku 1964. Jarnii bylo tenkrát dvanáct, Alexandrovi devět a Nině dva roky. Viděli jsme to společně - tu Vizi, každý z nás nezbytně jinak (mně bylo šestačtyřicet), ale viděli jsme tutéž Vizi a sly¬šeli ten povel: Držte si čepice, všechno za mnou, tu fanfáru budoucnosti. Jaké budoucnosti? Už je tomu patnáct let a vše¬chno je pryč. Ale snad jednu dekádu, snad o něco méně, zůstávala ta Vize stejná: jasný zvuk polnice, stále naléhavější, jasnější, trpčí - i lepší.“

Labels:

Wednesday, May 23, 2007

UPI

informovala, že známý evangelický kazatel Billy Gra¬ham porušil své zaběhnuté životní pravidlo a díval se v den boží na televizi s Beatles. Komentář Herald Tribune obsaho¬val obdiv smíšený se špetkou ironie: „75 % reklamy, 20 % dlouhých vlasů, 5 % žalostného popěvování a konečně kou¬zelná atmosféra, za kterou Beatles vděčí spíše Barnumovi než Anglii.“ Newyorské Times následovaly příkladu svých londýnských jmenovců a uveřejnily pokus o seriózně míněný rozbor písní Beatles z pera váženého hudebního kritika Theodora Strougina, odkazujícího na příkladu All My Loving na modální původ typicky beatlovských harmonií. Tradičně chladnou zůstávala převážná část jazzových kritiků, kteří v písních Beatles spatřovali - nikoli neoprávněně - nebez¬pečí pro svou vlastní hudbu, provázenou ve stejné době té¬měř masovým úbytkem posluchačů.

Labels:

Tuesday, May 22, 2007

Sullivan

Večer se na pódiu objevili Beatles kompletní a v plné pará¬dě, uvítáni Edem Sullivanem, který na úvod přečetl pozdrav¬ný telegram s přáním mnoha štěstí Broukům od muže, jehož celonárodní sláva začínala před lety ve stejném programu ¬Elvise Presleyho. Teprve za mnoho, mnoho let Beatles s překvapením shledali, že Elvis jej nikdy neposlal, ani o něm ne¬měl tehdy potuchy. Skutečným odesílatelem zdravice byl Presleyho legendární manažer plukovník Tom Parker.
Celkem sedmdesát tři milióny diváků viděly prý naráz Bea¬tles v televizi téhle mrazivé únorové noci, během níž údajně v celém New Yorku nebylo ukradeno jediné auto nebo spá¬chán jiný trestný čin mladistvými delikventy. Bill Gold tuto skutečnost ve své stati v listu Washington Post nadsadil do emfatického zvolání: „Neničte Beatles! Během oné hodiny, kdy vystupovali v Ed Sullivan Show v televizi, nebyla v celé Americe ukradena ani noční čepice.“

Labels:

Sunday, May 20, 2007

Epstein

Jestliže Epsteinův štáb, Byrnova firma, reklamní agenti Ca¬pitolu a v neposlední řadě novináři lačnící po senzacích už vykonali své, bylo nyní na Broucích samotných, aby přesvěd¬čili o svých kvalitách také americké posluchače a televizní diváky. Sedm set dvacet osm míst v televizním studiu 50 na Západní 53. ulici, odkud byla Ed Sullivan Show vysílána do celé Ameriky, bylo samozřejmě beznadějně vyprodáno. Po¬čet žádostí o vstupenky přesáhl padesát tisíc. Nechyběly mezi nimi objednávky od významných veličin zábavního průmyslu i z vládních míst. Program následujícího večera byl sám o sobě komplikovaný přítomností dvou mamutích ansámblů - vojenského folkloristického souboru ze SSSR a mormon¬ského pěveckého sboru ze Salt Lake City, který měli na zá¬věr vystřídat rockoví Brouci. Na odpolední zkoušce Neil Aspinall statoval namísto George, který od příletu neopustit lůžko, ošetřován hotelovým lékařem a Harrisonovou v Ame¬rice provdanou sestrou Louisou, která přiletěla narychlo z Missouri.

Labels:

Saturday, May 19, 2007

tisk

Je navýsost pravděpodobné, že ještě nikdy předtím nevě¬noval tisk tolik místa něčemu, co stálo totálně stranou oficiál¬ní vysoké kultury, a nekomentoval tak sáhodlouze nicotné historky, tím spíše, že jejich hlavními hrdiny byli čtyři střapatí kluci, odchovaní perifériemí proletářského Liverpoolu. Trva¬lým přínosem novinářského humbuku kolem anglické skupi¬ny bylo, že od této chvíle se populární kulturou začaly zabý¬vat i velké americké listy, které teď stále častěji propůjčovaly své stránky první generaci specializovaných rockových kriti¬ků. Postupně se tak začaly naplňovat změny v celkovém chá¬pání populární hudby, které anglický grafik Alan Aldridge, editor půvabných obrazových antologií beatlovských písní, z nichž první vyšla v roce 1969 i v české verzi, shrnul později do konstatování: „Ačkoliv jejich vystoupení způsobovala v začátcích nevídané scény masové hysterie, jejich hudba se vyvinula v okouzlující sociální historii naší generace a její kultury.“

Labels:

Wednesday, May 16, 2007

„Zbožňuju ho,“ vytasil se s odpovědí rychle Ringo. „Zvláště jeho verše.“
Všechny sobotní deníky bez výjimky přinesly druhý den na prvních stranách reportáže o vzrušené atmosféře na letišti i před hotelem Plaza v Central Parku, který se pro Beatles stal jejich dočasným americkým domovem. New York Times uveřejnily na titulní stránce pod agenturní fotografií AP, kte¬rá zachycovala řetěz policistů zápolících s davy fanoušků na chodníku před hotelem, obsáhlé zpravodajství Paula Gardne¬ra o příletu skupiny, o detailním programu jejich amerického pobytu, podrobnosti o desetipokojovém apartmá v Plaze, do¬plněné zbožňujícfm citátem výroku patnáctiletého brooklyn¬ského děvčátka. Nechybělo ani uznalé ocenění bezprostřed¬ního chování členů skupiny během tiskové konference: „Vti¬py Beatles byly natolik nakažlivé, že fotografové chvílemi zapomínali na záběry, kvůli kterým sem přišli.“
Tom Wolfe se v ještě delším článku v New York Herald Tribune rozepsal o studentce Wellesleyho univerzity, která zaplatila taxíkáři přehnaně vysokou sumu, aby následoval ka¬ravanu z letiště do města. Když se na křižovatce 3. avenue a 63. ulice dostal její taxík do blízkosti druhého ze čtyř cadillaků, ve kterém čekali George Harrison s Brianem Sommer¬villem na zelenou, vyklonila se z okénka a zeptala se:
„Co má člověk udělat, když se setká s Beatlem?“ ¬„Někdo řekne ahoj,“ odpověděl pobaveně Harrison. „Ahoj!“ - stačila dívka zakřičet, než se karavana dala zno¬vu do pohybu.

Tuesday, May 15, 2007

Teprve když přijely ke stroji schůdky a otevřely se dveře letadla, dolehl k jejich uším několikaťisícový chór: WE LOVE YOU BEATLES, OH YES, WE DO. V salónku prvního patra letištní budovy je zatím čekaly dvě stovky reportérů, filmové a televizní kamery. Brouci se nestačili ani rozkoukat a už se na ně ze všech stran sypaly první dotazy, vyvolávající salvy smíchu, stejně jako jejich neformální, klukovsky rozpustilé odpovědi:
„Necháte se ostříhat během doby, kterou strávíte v Ameri¬ce?“
„To jsme udělali včera,“ opáčil suše John. „Můžete nám něco zazpívat?“
„Nejdřív nám dejte peníze,“ zněla další Lennonova břitká odpověď.
„Znáte tajemství svého úspěchu?“
„Kdybysme tohle věděli, každý z nás založí skupinu a bude jí dělat manažera,“ projevil se bystře George.
„Dělal někdo z vaší rodiny do showbyznysu?“ dotázali se Lennona:
„Jo, táta vždycky říkával matce, že je velká herečka.“
„Jaký máte názor na kampaň, která se vede proti Beatles v Detroitu?“
„Právě jsme dali dohromady naši vlastní kampaň proti De¬troitu,“ odtušil nebojácně Paul.
„Jste součástí protestu mládeže proti starší generaci?“ „To je špinavá lež.“
„Co déláte, když jste zavřeni mezi jednotlivými koncerty ve svých šatnách?“
„Bruslíme,“ zněla Harrisonova lapidární odpověď. „Máte nějaké poselství pro Ameriku?“
„Samozřejmě, hned teď,“ pospíšil si Paul. „Naše poselství zní: Kupujte více desek s Beatles!“
„Doufáte, že si z Ameriky přivezete něco domů?“ , „Ano. Rockefeller Center.“
„Co si myslíte o Beethovenovi?“

Monday, May 14, 2007

Evans

V turistické třídě zatím oba cestovní manažeři Neil Aspi¬nall, přezdívaný chlapci Nel, a Mal Evans, pro kterého si vy¬mysleli škodolibé přízvisko Skřítek, vyráběli po celou dobu letu neúnavně Johnovy, Paulovy, Georgeovy a Ringovy „za¬ručeně pravé“ podpisy na tisíce fotografií, jež jim předkládal Dezo Hoffmann.
Když ve 13 hodin 35 minut přistál letoun na Kennedyho letišti, jásalo Broukům vstříc zochozů hlavní budovy několik tisíc mladých Američanů s transparenty THE BEATLES ARE COMING (Beatles přicházejí). Jejich výrobu financoval Capitol, stejně jako reklamní beatlovské paruky, odznaky s nápisy I LIKE THE BEATLES (Miluju Beatles) a pásky přes rukáv s heslem BE A BEATLE BOOSTER! (Podporuj Beatles).
„Beatles, kteří celý ten rámus pozorovali skrze okénka le¬tadla ze vzdálené ranveje, neměli vůbec tušení, že jsou jeho příčinou,“ vzpomíná na tento den Dezo Hoffmann. „Mysleli, že v příští minutě přiletí do země nějaký prezident nebo jiný potentát.“

Labels:

Sunday, May 13, 2007

Brouci

Nervózní Brouci zatím přemítali, co je v domovské zemi rock'n'rollu za oceánem čeká. Žádný z nich neměl ani ponětí o zákulisí pečlivé reklamni kampaně, k jejímž hlavním režisé¬rům se vedle Epsteina, jejich tiskového šéfa Briana Sommer¬villa a Nickyho Byrna ze Seltaebp, kteří byli v New Yorku již několik dní, přidal před pár týdny také z dřímotu probuzený Capitol. Jeho šéfové teď uvolnili na propagaci Beatles částku 50 000 dolarů. Chlapci netušili, že první kolo této neobvyklé britské bitvy o Ameriku bylo už víceméně úspěšně vybojová¬no. Johna poprvé za dobu jejich manželství doprovázela Cynthia. Při rozloučení na letišti v Londýně byla oficiálně představena novinářům a pohotoví fotoreportéři pořídili prv¬ní společné záběry, na nichž figurovali jako manželé. Mlčen¬livý Paul se během celého letu neodpoutal z bezpečnostních pásů, které si zapnul v Heathrow. Ringo přirovnával jejich pocity k trémě, která je přepadla před londýnskou premiérou v Palladiu. Navíc si všichni byli vědomi, že cesta do USA svým významem tuto událost několikanásobně převyšuje. Nejhůř se cítil George Harrison, o kterého se pokoušela chřipka. Po očku sledoval svého jmenovce z redakce listu Liverpool Echo, jednoho z mnoha britských novinářů, kteří Beatles na jejich cestě provázeli.

Labels:

Saturday, May 12, 2007

Beatlemánie

„Nikdo z nás s nima nic nedělá, ani když jsme v Londýně.“ Když byli dotázáni na původ svých účesů, prohodil George v duchu předcházející konverzace žertem:
„Jednou jsme na plovárně v Liverpoolu vylezli z bazénu a líbilo se nám, jak vypadáme.“
Agentury AP a UPI rozšířily tuto „věrohodnou“ informaci do celého světa a takto se zřejmě dostala později také do první české knížky na toto téma Poplach kolem Beatles.
Týden po improvízované tiskové konferenci s Brouky v pyžamech se v pátek 7. února 1964 karavana rozloučila na londýnském letišti s více než tisícovkou věrných fanoušků, novinářů a fotografů a nastoupila do letadla společnosti Pan American k odletu pravidelné letecké linky číslo 101 do New Yorku. Na druhé straně oceánu byla většina lidí ještě v poste¬lích, když newyorská rozhlasová stanice WMCA přinesla v ranním vysílání první z neobvyklých ohlášení:
JE 6 HODIN 30 MINUT BEATLOVSKÉHO ČASU. PRED 30 MINUTAMI OPUSTILI LONDÝN. NYNÍ JSOU NAD ATLANTIKEM A SLEDUJÍ KURS NEW YORK. TEMPERATURA JE 32 BEATLE-STUPŇŮ.
V průběhu celého dopoledne informoval rozhlas poslucha¬če o tom, jak velkou část z celkové vzdálenosti 3 442 beatle¬-míle mezi Londýnem a New Yorkem letadlo už uletělo, a obdobně byla udávána v beatlovských mírách také výška letu. Ohlášení střídaly písničky skupiny a pravidelně po pat¬nácti minutách ještě placený inzerát Byrnovy společnosti Sel¬taeb, šířený do éteru i další stanicí WINS. Newyorským klu¬kům a děvčatům, kteří se dostaví k příletu na letiště, se v něm zdarma slibovala bavlněná beatle-trička.

Labels:

Thursday, May 10, 2007

Beatlemánie

„Přednášející nám doporučoval, že nejlepší způsob, jak proniknout do studia anglické. problematiky, je číst britské deníky. Z nich jsem se také prvně dověděl o Beatles, čím jsou v Evropě, a došlo mi, čím by se mohli stát tady. Proto jsem je chtěl... V GAC jsem byl specialistou v oddělení hudby pro mládež, kde nikdo neměl ani ponětí, stejně jako jinde v naší branži, o tom, co se v Anglii děje. Zanic jsem nedokázal ko¬hokoliv v GAC přesvědčit o svém názoru. Nakonec jsem se rozhodl uspořádat jejich koncert nezávisle na agentuře ve vlastní režii. Měl jsem už zamluvenou Carnegie Hall, nejzná¬mější z newyorských koncertních síní, kterou nebylo možno dostat, aniž byste si rezervovali termíny měsíce dopředu. Zvolil jsem 12. únor 1964, protože to byl den Lincolnových narozenin a koncertní síň byla toho večera volná. Paní, s níž jsme o pronájmu Carnegie Hall jednali, mluvila se slabým polským přízvukem. ,The Beatles?‘ - zeptala se. ,Co jest to?‘ Protože jsem věděl, že Carnegie Hall je příliš ctihodným kulturním svatostánkem a nepovolují tam pop koncerty to¬hoto druhu, odpověděl jsem: ,Jsou fenoméni.‘ Dáma souhlas¬ně přikývla ,Oh, Fenoméni‘, a myslela nejspíš, že to bude něco na způsob smyčcového kvarteta.“
Týden po Epsteinově návratu z Ameriky byl při návštěvě Dallasu zákeřně zastřelen americký prezident John Fitzge¬rald Kennedy. 22. listopad 1963 se stal černým dnem v novo¬dobých dějinách Spojených států o to více, že s mladým pre¬zidentem vstoupil do Bílého domu dva roky předtím přece jen o poznání realističtější duch, než jaký tam panoval za vlády jeho předchůdců. Platilo to i navzdory tomu, že Kenne¬dyho rozsáhlé vnitropolitické reformy, jeho program sociál¬ních opatření a sérii zákonů o nemocenském pojištění, zvýše¬ní minimálních dělnických mezd, výdaje na školství, a zejmé¬na zákon o občanských právech, zakazující jakoukoli formu rasové diskriminace, se podařilo za jeho života reakčním si¬lám v Kongresu úspěšně torpédovat. Většina amerického lidu nahlížela na svého prezidenta se sympatiemi a důvěrou. Na¬víc po mnohaletém tíživém ovzduší studené války došlo prá¬vě během krátkého období Kennedyho úřadování v Bílém domě nedlouho před jeho smrtí v srpnu 1963 v Moskvě k po¬depsání významného zahraničně politického dokumentu, ve kterém se vlády SSSR, USA a Velké Británie dohodly na zákazu pokusů s jadernými zbráněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod vodou. V atmosféře nového budování mostů mezi Západem a Východem a obnovení důvěry ve vzájem¬ných vztazích mezi velmocemi se dýchalo teď volněji i pro¬stým Američanům z ulice. Proto také události, které následo¬valy po dallaském atentátu, rozpoutání nové antikomunistic¬ké kampaně kolem jeho údajného pachatele Lee Harvey Oswalda a jeho pozdější zneškodnění najatým vrahem, roz¬vířily hladinu veřejného mínění natolik, že v jejím stínu se Epsteinova připravovaná americká operace stávala nicotnou. S plynoucími týdny se však do mysli běžných Američanů po¬zvolna vracela touha po obnovení životní rovnováhy a po čemsi, co by z jejich mysli vypudilo stín Dallasu. „Amerika potřebovala něco na způsob posilujícího léku,“ napsali ve své knize Peter Brown a Steven Gaines. „Málokdo však očeká¬val, že se jím stane populární skupina.“
I Want To Hold Your Hand se poprvé rozeznělo americ¬kým éterem dva dny před koncem roku 1963, kdy ve svém programu na washingtonské stanici WWDC desku uvedl diskžokej Carrol James, který ji předtím náhodně obdržel od přítelkyně, stevardky britských aeroliríií. James snímek oko¬píroval pro svého kolegu v Chicagu a ze stejného pramene ji obdržel i další diskžokej v St. Louis.
Píseň se postupně stávala šlágrem ještě dříve, než ji 13. ledna firma Capitol oficiálně uvedla na trh. Rychlou a ne¬očekávanou oblibou desky zaskočený Brown Meggs musel okamžitě zařídit další lisování, protože původních 200 000 výlisků zdaleka nestačilo pokrýt poptávku. Pět dní po vydání se I Want To Hold Your Hand umístilo na 55. místě hitpará¬dového žebříčku Billboardu, 25. ledna bylo tamtéž třetí, a ko¬nečně 1. února se Beatles dočkali své vytoužené americké „jedničky“. Telegram Epsteinovi do Paříže s touto zprávou obsahoval dovětek, že prodej singlu už přesáhl jeden a půl miliónu. Capitol ve snaze odčinit jednoroční váhání a zdržen¬livost vydal teď pod pozměněným titulem Meet The Beatles také druhé album skupiny, zatímco chicagská Vee Jay si po¬spíšila s vydáním jejich první dlouhohrající desky Please Please Me, jejíž práva vlastnila. Do třetice si na propuknuvší konjunktuře s deskami Beatles přihřál svoji polívčičku i ma¬mutí koncern Metro Goldwyn Mayer, který odkoupil od Po¬lydoru jejich staré hamburské snímky s Sheridanem. Epstein v návalu vzteku nad počinem MGM jako by zapomenul, že jeho samotného kdysi přivedly k Beatles právě tyhle desky.
Hned nazítří poté, co vešlo vítězství v americké hitparádě ve všeobecnou známost, se proměnilo pařížské sídlo Beatles - starobylý hotel Jiří V., v místo živě připomínající včelí úl. Redakce známého amerického týdeníku Life vyslala okamži¬tě do Paříže šéfa své londýnské pobočky, aby napsal profil skupiny, na chodbách a ve dvoraně hotelu se potkávali repor¬téři deníků New York Times, Washington Post, International Herald Tribune, zpravodajové tiskových agentur Associated Press a United Press Information a nechyběl ani televizní štáb Columbia Broadcasting System. Během odpoledne k nim přibyli i francouzští kolegové z deníků France Soir, který předtím po premiéře v Olympii označil Beatles za „démo¬dées“, a Paris-Match, jehož reportéra přemluvil k článku o Lennonovi a Beatles jen s velkou námahou Dezo Hoff¬mann. Francouzských poměrů neznalý John se mu za to odměnil nikoli ironicky míněným dotazem: „A jsou vůbec ty Paris-Match tak důležité noviny jako Musical Express?“
Teď všichni svorně čekali na čtyři liverpoolské kluky, kteří zatím spokojeně vyspávali po noci probdělé na malé oslavě, kterou uspořádal Brian na počest amerického vítězství a jíž se zúčastnil také George Martin se svou bývalou sekretářkou a nadcházející chotí Judy Lockhart-Smithovou.
Když první neodbytní reprezentanti sedmé velmoci pro¬nikli po poledni do pokojů Beatles, zastihli rockové šampió¬ny ještě v pyžamech a koupacích pláštích. Jako obvykle v za¬čátcích masové hysterie kolem Beatles patřila větširia „du¬chaplných“ otázek novinářů jejich účesům.
„Děláte něco se svými vlasy tady v Paříži?“

Labels:

Wednesday, May 09, 2007

Epstein

Povzbuzen úspěchem navštívil Epstein newyorské kance¬láře Capitolu na Avenue Of Americas. Tam přehrál řediteli oddělení pro východní záležitosti Brownu Meggsovi poslední snímek skupiny I Want To Hold Your Hand jehož specificky „americký zvuk“, jak sám doslovně řekl, má reálnou naději na úspěch na americkém trhu tím spíš, že jeho vydání by podpo¬řilo dvojí hostování Beatles v Ed Sullivan Show. Opatrný Meggs zdaleka nesdílel nadšení svého návštěvníka, na něhož doslova a do písmene platila charakteristika Geoffreyho Sto¬kese: „Epstein Beatles nejen prodával, on je miloval.“ Nako¬nec Meggs váhavě přistoupil na to, aby deska vyšla v limito¬vaném nákladu měsíc před Sullivanovým programem. Na druhou stranu byla vybrána starší píseň I Saw Her Standing There.
Když Epstein před svou zaoceánskou poutí sháněl nejrůz¬nější doporučení na představitele amerického showbyznysu, nevěděl, že jej na jeho soukromé adrese v Liverpoolu už několik týdnů telefonicky shání muž, který byl jako jeden z mála přesvědčen o úspěchu Beatles ve Spojených státech. Absolvent Kolumbijské univerzity Sidney Bernstein pracoval tehdy v největší americké divadelní agentuře General Artists Corporation a po večerech navštěvoval kursy, v nichž se seznamoval kromě jiného s problematikou britského politické¬ho systému.

Labels:

Tuesday, May 08, 2007

„Operace USA“, jak ji Brian Epstein s oblibou nazýval, za¬čala ve skutečnosti mnohem dříve a byla výsledkem dlouho¬dobých příprav. Brian i další zúčastnění měli přitom na pamě¬ti hegemonii, kterou Amerika představovala ve světové po¬pulární hudbě, a v neposlední řadě i skromné úspěchy, kte¬rých tam předtím dosáhli ostatní vyslanci Starého světa, včet¬ně předešlé britské jedničky Cliffa Richarda. Jedinými Angli¬čany, kteří se tam za předcházející půlstoletí mohli pochlubit opravdovými triumfy a které Amerika přijala za své, byli bez výjimky lidé od filmu nebo divadla. I tak je bylo možno spo¬čítat na prstech jedné ruky: Charlie Chaplin, muzikálové hvězdy Gertrude Lawrenceová a Jack Buchanan a snad je¬den dva další. První, kdo zakusil v souvislosti s Beatles hoř¬kost americké pilulky, byl George Martin. Když druhý z bea¬tlovských singlů Please Please Me zvítězil v britské hitparádě, poslal nahrávku s osobním doporučením partnerské společ¬nosti v USA, firmě Capitol. Od tehdy osmačtyřicetiletého šéfa její newyorské kanceláře, skladatele Jaye Livingstona, jehož valčík, Que Sera Sera obletěl v padesátých letech celý svět včetně Československa pod názvem Co má být, má být, se mu dostalo odpovědi, kterou jsme použili jako motta této kapitoly našeho vyprávění. Martin dnes na tuto dobu vzpo¬míná se shovívavým úsměvem: „Mysleli si, že když jsme Ang¬ličani, tak tomu prostě nemůžeme rozumět“ Please Please Me, stejně jako následující singl From Me To You, nakonec vydala bez ohlasu malá chicagská společnost Vee Jay Re¬cords, založená kdysi diskžokejkou Vivian Carterovou v její vlastní garáži. Lépe na americkém trhu nepochodil ani brit¬ský superhit She Loves You, do třetice odmítnutý Livingstonem a pro změnu vydaný ve Spojených státech ještě méně významnou newyorskou společností Swan Records, která se nemohla pochlubit ani úspěchy, jež Vee Jay zaznamenala s deskami černých bluesmanů Johna Lee Hookera a Jimmyho Reeda. Capitol spoléhal i nadále na desky svých tradičních klientů - swingových orchestrů Raye Anthonyho, Lese Browna, Glena Graye a podmanivých smyčců Nelsona Ridd¬la. Vedle nich se na deskách společnosti uplatňovali převážně zpěváci, jejichž projev mířil ke středním posluchačským vrstvám: Judy Garlandová, Peggy Leeová, Nat „King“ Cole, Dean Martin, A1 Martino, countryový Ernie „Tennessee“ Ford, a donedávna hlavně Frank Sinatra, než si v roce 1961 založil vlastní firmu Reprise.
Mladé generaci se snažil Capitol vyjít vstříc nahrávkami Wandy Jacksonové, Bobbyho Darina a od léta 1963 právě vyšlé hvězdy Nancy Wilsonové. Mezi novými přírůstky firmy figurovala ovšem i skupina bývalých středoškoláků z kali¬fornského Hawthornu, která svými lehce nadýchanými písničkami o vodním lyžování, plážích na Západním pobřeží, závodních autech, motocyklech a opálených děvčatech byla nejvážnějším konkurentem hudby, jakou dělali Beatles. Tvo¬řili ji tři bratři Brian, Dennis a Carl Wilsonovi společně se svým bratrancem Mikem Lovem v úloze sólového zpěváka a doprovodným kytaristou Allanem Jardinem. Pětka si dala přiléhavý název Beach Boys (Plážoví hoši) a už svou první nahrávkou Surfin' vzbudila zájem producenta Capitolu Nicka Veneta, který v červenci 1962 uvedl její první celonárodní hit Surfin' Safari. Beach Boys přitom nebyli zdaleka jediní, s ni¬miž měli Beatles v souboji o popularitu na americké půdě změřit své síly. Potenciální překážku představovala také nová generace folkových písničkářů v čele s Joan Baezovou, která se stala hudební senzací roku 1962, a kterou o rok poz¬ději následoval svými hity Blowing In The Wind a Hard Ra¬in's A Gonna Fall další nově příchozí rebel s akustickou kyta¬rou, Bob Dylan.
Po neúpěšných dálnopisech a telefonátech s vedením Capi¬tolu se Epstein rozhodl pro osobní vyjednávání. Den po do¬sud největším triumfu své manažerské dráhy, kdy jeho chrá¬něnci účinkovali před královskou rodinou, odlétl do New Yorku. Brian, vědomý si masového vlivu televize na americkou společnost, se obrátil na Eda Sullivana, který v televizi už déle než patnáct let uváděl nejoblíbenější americký zábavní program. Bývalý autor pravidelného zpravodajství z broad¬wayských hudebních divadel v newyorském listu Daily News v něm zpopularizoval četné osobnosti zábavního světa od komické dvojice Dean Martin-Jerry Lewis, která debutova¬la hned v jeho prvním pořadu v červnu 1948, až po nástup Elvise Presleyho. Ed Sullivan se svou manželkou byl zvláštní shodou náhod několik dní předtím přítomen na londýnském letišti okamžiku, kdy se Beatles vraceli ze Stockholmu. At¬mosféra této scény byla natolik sugestivní, že všemocný Sulli¬van souhlasil se schůzkou s Epsteinem a s jednáním o případ¬ném angažmá Beatles v jeho programu. Setkání se zúčastnil též Sullivanův zeť a producent jeho pořadů Bob Precht. Ten také úvodem Epsteinovi sdělil, že Sullivana sice zajímá vy¬stoupení Beatles, ale pouze jako jednoho z čísel novinkového bloku v pořadu, jehož hvězdami budou etablovaní američtí umělci. Brian sáhl až na dno své výmluvnosti, aby americké protějšky přesvědčil, že dohoda o účinkování Beatles v roli hlavních hvězd programu je v zájmu obou stran. Epsteinův hlavní argument byl navýsost prostý: Zájem jeho a Beatles vystoupit v Ed Sullivan Show vychází z faktu, že tento pořad je nejlepší, stejně jako jsou Beatles nejlepší skupinou. Oba mužové v hlubokých klubovkách ve dvoraně newyorského hotelu Delmonice přerušili jednání a vyžádali si odklad. Bob Precht po letech Brianovi prozradil, že Sullivan se mu tehdy svěřil s obavou, že angažují-li neznámou britskou skupinu jako hlavní číslo programu, může to skončit debaklem. Po dalších dvou dnech intenzívního jednání Američané souhlasi¬li. Navíc se rozhodli učinit Beatles hlavními hvězdami dvou, bezprostředně po sobě následujících nedělních pořadů 9. a 16. února 1964. Brian se na oplátku spokojil s minimálním honorářem 7 000 dolarů - sotva polovinou obvyklé sazby, kterou dostávali Sullivanovi účinkující.

Labels:

Svědectví

o tomto památném okamžiku v historii skupiny pochází tentokrát z úst dalšího muže z nejbližšího okolí Bea¬tles. Pro nás je zajímavý o to víc, že se narodil v Banské Štiavnici, vyrůstal v Žilině a studoval v Bratislavě. Do Velké Británie zavál osud fotografa Deza Hoffmanna ze stejných pohnutek jako strýčka Stracha. S Beatles se seznámil ještě v dobách, kdy hráli v Jeskyni. Do Liverpoolu Hoffmanna vy¬slala redakce Record Mirroru na základě jednoho dopisu fa¬nouška. Ačkoli Brouci už byli tehdy - na jaře 1962 - v míst¬ních poměrech hvězdami, nebylo prý snadné je tam sehnat. Od okamžiku, kdy se s nimi Hoffmann konečně potkal v Brianově původní kanceláři ve Whitechapelu, padli si na¬vzájem natolik do oka, že z původně plánovaného několika¬hodinového setkání se stal několikadenní pobyt. Během něho vznikly také jejich první památné fotografie v nových oble¬cích. Slovensky dodnes plynně hovořící Hoffmann se poté stal stálým členem beatlovské karavany, jejíž další zastávkou - necelý týden po zmíněném pařížském odpoledni - se ko¬nečně měly stát Spojené státy.

Labels:

Sunday, May 06, 2007

beatllemania

Den předtím - 29. listopadu - uvedla firma Parlophone na trh další singl Beatles se skladbami I Want To Hold Your Hand a This Boy. Obě znovu s přímočarými texty o lásce. V první, uvozené charakteristickým povzdechem „oh yeh“, se Paul, podporovaný ve druhém hlase Johnem, svěřuje oslove¬né dívce s přáním, aby byla jeho a aby ji mohl držet za ruku. B strana přináší nad typicky slowrockovým triolovým dopro¬vodem obvyklé postesknutí milého nad tím, že mu kdosi od¬vedl jeho lásku. Hudební složka obou skladeb ovšem doznala zvláště v harmonickém ohledu dalšího pokroku, ačkoli ne tak radikálního, jak naznačovala často v beatlovské literatuře později citovaná recenze hudebního kritika Timesů Williama Manna s trochu přehnaně komplikovanou analýzou a spous¬tou zavádějících termínů o „submediantních funkcích“ v prvé a „řetězu pandiatonických klastrů“ v druhé písni. Přes drobné harmonické novátorství, alespoň ve srovnání s prvními skla¬datelskými pokusy Lennona a McCartneyho, spočívalo kouz¬lo I Want To Hold Your Hand především v prostinkém melodickém nápadu, který vyjádřil přání, stojící v záhlaví písně, opakováním jediného tónu s nečekaným oktávovým skokem na závěrečné „hand“ a jeho následným melismatickým rozve¬dením. K účinku skladby pak kromě Johnova a Paulova zpě¬vu přispěl i živý rytmický spodek, znovu rozmnožený o tles¬kání, v kontrastu k střízlivému střednímu dílu s rovnými čtvrtkami a osamocenou Ringovou hi-hatkou.
Pátá malá deska Beatles zopakovala úspěch předcházející She Loves You a okamžitě po vydání se z nulové pozice ocitla rovnou v čele hitparády. Během jediného měsíce, zbývají¬cího do konce roku, se jí prodalo jenom v Anglii 1 250 000 exemplářů a dosud zůstává pravděpodobně nejúspěšnějším singlem Beatles vůbec. Oficiální statistiky k 31.12. 1970 udá¬valy počet 13 miliónů prodaných výlisků.
Výjimečné místo I Want To Hold Your Hand v diskografii skupiny způsobila však zejména skutečnost, kterou se Beatles dozvěděli z Brianovýeh úst až počátkem příštího roku během jejich třítýdenního angažmá v pařížské Olympii.
„Byl jsem na obědě v malém restaurantu s Derkem Taylo¬rem, reportérem, jehož do Paříže vyslal Daily Express, aby odtud pod jménem George Harrisona posílal denně sloupek se zpravodajstvím o pobytu Beatles v městě nad Seinou. Když jsem se vrátil do hotelu Jiřího V., našel jsem tam v po¬kojích Beatles taky Briana. Seděl na židli uprostřed místnosti a kluci byli rozsazeni kolem něho na koberci. Oznámil jim novinku, kterou se zrovna dozvěděl ze Států, že I Want To Hold Your Hand se stalo číslem jedna v americké Top 100. Beatles se nezmohli na jediné slovo. Dokonce i John Lennon byl zařezaný jako pařez. Jenom seděli na zemi jako koťata u Brianových nohou.“

Labels:

Rozložitá postava

řízného mládence, který se stal pravidel¬ným návštěvníkem Jeskyně, neunikla pozornosti jejího maji¬tele. Když mu nabídli, že si tu po večerech může přivydělávat jako vyhazovač, přijal to Mat, který krátce předtím zakoupil na splátky malý domek a jemuž se právě narodil syn, s rados¬tí. Brzy se spřátelil s chlapci i s Neilem. V květnu 1963 Brian Epstein Evanse angažoval.
Kromě řízení kamiónu s nástroji a technikou a vedle množství ostatních povinností se Mat stal pro Beatles čímsi jako jejich tělesným strážcem před davy, stále dotěrnějších a neukázněnějších fanoušků. Právě podzimní turné připomí¬nalo svým průběhem bezmála válečné manévry, jaké svět populární hudby nezažil od éry presleyovské horečky. Jestliže ještě před pár lety policejní náčelník v Liverpoolu shledával v kytarových skupinách vítaný protipól k řádění mládistvých, jeho kolega z Dublinu si teď po koncertu Beatles začátkem listopadu 1963 oprávněně postěžoval: „Všechno bylo v po¬řádku, dokud se mánie fanoušků nezvrhla v barbarství.“ Po vystoupení v divadle Empire v Sunderlandu se Beatles museli před davy svých obdivovatelů spasit útěkem do sousední budovy hasičské zbrojnice a po nedobrovolném sjezdu po po¬žárních tyčích, jako ve filmové grotesce, byli odtud odvezeni v zamřížovaném policejním voze.

Labels:

Saturday, May 05, 2007

beatlemania

Samotní Beatles se na konci svého prvního úspěšného roku dostali do víru událostí nátolik, že na obchodování a zá¬kulisní machinace s jejich hudbou neměli čas ani pomyslet. Od 1. listopadu až do 13. prosince téměř denně koncertovali na velkém turné napříč Anglií, při němž zakusili také rub slávy nejpopulárnějších osobností v celém království. Také jejich vlastní tým získal mezitím posilu, když k Neilu Aspinal¬lovi přibyl v osobě obrovitého Malcolma Evanse druhý ces¬tovní manažer. Způsob, jímž se seznámil s Beatles připomíná hamburské zkušenosti Klause Voormana. Rok předtím se tento devětadvacetiletý spojovací technik liverpoolské po¬štovní společnosti ocitl během polední přestávky náhodně v místech, kde předtím nikdy nebyl.
„Procházel jsem malou uličkou Mathew Street a narazil na Jeskyni. Nikdy jsem žádný podobný klub zevnitř neviděl. Ze¬zdola jsem slyšel muziku, která zněla jako pravý rock. Tro¬chu jako Elvis. Tak jsem zaplatil šilink a vešel dovnitř.“

Labels:

Tuesday, May 01, 2007

beatllemania

Z obdobných kruhů se rekrutovalo i dalších pět podílníků obou firem. Žádný z nich v té době nepřekročil třícítku. Zvláštní lesk a autoritu Stramsactu dodávala příiomnost třia¬dvacetiletého lorda Pengrina Eliota, pravoplatného dědice hraběte ze St. Germans a vlastníka rozlehlého panství v Cornwallu. Za pětinu akcií Stramsactu zaplatil mladý lord pouhých 1 000 liber, které mu v příštích letech díky Byrnově obratnosti, Jacobsově neprozíravosti a Epsteinově zaváhání měly přinést milióny. Když se David Jacobs otázal Byrna, jakým podílem se chce on a jeho partneři účastnit na hrubých ziscích firmy, vyslovil Nicky první částku, která mu přišla na mysl: 90 %. Jacobs zřejmě uvažoval o ztrátách, které Beatles vznikaly z nekoncesované výroby zboží s jejich jmény, když odvětil: „Dobrá. Deset procent pro Beatles je lepší než nic.“
Epstein se o podrobnostech této smlouvy ke své nelibosti dozvěděl až v průběhu následujícího roku, na jehož konci ¬podle údajů známého finančnického listu Wall Street Journal - přesáhl čistý výtěžek americké odbočky Seltaeb částku 50 miliónů dolarů. Tento první, odstrašující případ, kdy na umě¬ní a věhlasu čtveřice hudebních nadšenců z Liverpoolu bez skrupulí parazitovali ziskuchtiví obchodníci i celé firmy, ne¬byl žel v historii Beatles posledním.

Labels: