old music

Wednesday, January 31, 2007

„Nejspíš jste o nich neslyšel,“

odpověděl Raymond. „Je to skupina a říkají si Beatles.“
V odhadu Epsteinovy nevědomosti o Beatles se Raymond Jones opravdu nemýlil. Přestože pokud šlo o hudbu, vážil si mladý Epstein spíše té, kterou u nich prodávali v reprezenta¬tivním přízemí, a kterou pro něho osobně ztělesňoval Jean Sibelius, jako dobrý obchodník sledoval alespoň jména zpě¬váků a skupin, která se objevovala na hitparádových žebříč¬cích. Dokonce sám sestavoval vlastní tabulky desek s popu¬lární hudbou, které se nejlépe prodávaly u nich v NEMS. Tam se dosud žádný takový singl, který požadoval mládenec, ani kapela toho jména s neobvyklým „a“ uprostřed neobjevi¬ly. Jones sám mohl na vysvětlenou říci jen to, že se o desce dozvěděl večer předtím na tancovačce v Hambletonu, kde diskžokej Bob Wooler vřele doporučoval shromážděné mlá¬deži, aby si ji opatřila u svých obchodníků.

Tuesday, January 30, 2007

Právě sem

- do suterénní části podniku Epsteinových, která byla vyhrazena deskám s populární hudbou - vešel v sobotu 28. října 1961 krátce po třetí osmnáctiletý výrostek Raymond Jones a trochu bezradně se rozhlížel po regálech a stojáncích se stovkami vystavených desek. Náhoda tomu chtěla, že si ho v obchodě, přecpaném v době obvyklé odpo¬lední přestávky mladými chlapci a děvčaty, všiml sám mladý pan Epstein, který tu zpravidla na konci týdne pomáhal za pultem svým zaměstnancům zvládnout sobotní nával. Mlá¬dence v kožené bundě a v džínách znal od vidění a také si vybavil, že při svých častých návštěvách obchodu se obvykle probírá hromádkami desek s country & westernovými na¬hrávkami. Chlapcovým idolem byl autor památných Modrých semišek Carl Perkins, který tuto píseň sám nahrál několik měsíců předtím, než obletěla svět v proslavené verzi Elvise Presleyho. Tentokrát však Jones nevznesl na prodavače obvyklý dotaz, zda přišlo něco nového s jeho zamilovaným zpěvákem a kytaristou.
„Deska, kterou chci, se jmenuje My Bonnie a byla nahrána v Německu. Máte ji?“
„S kým to má být?“ zeptal se Brian mladého zákazníka.

Sunday, January 28, 2007

Harryho noviny si rychle zjednaly v liverpoolských pomě¬rech slušnou publicitu, stálý čtenářský okruh i pozvolna se probouzející zájem lidí, kteří s tamní beatovou scénou neměli bezprostředně nic společného. Tak se například v prvním srpnovém čísle objevil obsáhlý komentář k novinkám na gra¬mofonových deskách, které nabízela jedna z největších míst¬ních prodejen. Zeširoka jsou zde komentovány melodie z amerických muzikálů - Bersteinovy West Side Story a Rodgersova The Sound Of Music, který z Broadwaye právě dorazil na pódium londýnského divadla Palace. Po senzačním úspěchu loňského hitu roku The Twist černého Chubbyho Checkera nechyběla v nabídce samozřejmě jeho poslední deska Leťs Twist Again, ale ani jedno z prvních alb jiné vy¬cházející hvězdy té doby, byť na poli značně odlehlém hudbě, která byla hlavní náplní Harryho plátku: busoniovský a lisz¬tovský recitál tehdy čtyřiadvacetiletého anglického klavíristy Johna Ogdona. Pod článkem byl podepsán Brian Epstein, což nebylo jméno žádného hudebního recenzenta, nýbrž nejstaršího vnuka majitele North End Music Stores, který v rodin¬ném obchodním domě na Whitechapel Street vedl dvoupo¬schoďové oddělení s gramofonovými deskami.

Friday, January 26, 2007

Materiál, který o Beatles přineslo druhé číslo Mersey Beat, včetně opakované zkomoleniny Paulova příjmení McArtrey, byl ve srovnání s Lennonovým plácáním o to konkrétnější, že jeho námětem byly desky, které natočili v Kaempfertově produkci v Hamburku. Doprovázela ho jedna z typických fotografií Astrid, zobrazující Brouky ještě se Stuem na posu¬novací lokomotivě. Tato informace byla o to závažnější, že se nejspíše jednalo o první - veřejnosti dostupný - zvukový záznam s hudbou některé z liverpoolských skupin. Pro tuto chvíli bylo podružné, že se na něm Beatles prezentovali v pro ně netypickém repertoáru jako „křoví“ za plagiátorem Pres¬leyho z londýnského Soha.

Thursday, January 25, 2007

Duch mladistvého rebelantství a agresivity se přirozeně z liverpoolských ulic a tanečních sálů nevytratil docela. Je¬nom dostal jaksi spořádanější a přinejmenším méně nebez¬pečnou podobu. Navenek se projevoval nejčastěji v napodo¬bování vnějšího vzhledu hudebníků, ať už šlo o účesy, rouro¬vité kalhoty nebo kovbojské holínky na vysokých podpat¬cích. Ale jeho nejtypičtějším projevem byl nápadný a na svou dobu dozajista rekordní vzestup decibelové křivky při hudeb¬ních produkcích liverpoolských kapel. V ohlušujícím rámusu se vybíjela nashromážděná energie mladistvých hudebníků i jejich posluchačů a možná také jen taktak potlačovaná ag¬resivita, která měla hlubší - sociální a politické kořeny. Mer¬sey sound se stal proto nejenom svérázně tlumočenou verzí hudebního jazyka amerického rock'n'rollu, ale do jisté míry i dočasným pojistným ventilem převážně dělnické mládeže, pro niž byl hřmot elektrických kytar a bicích, který se na ni valil z reproduktorů v Jeskyni, lepší než vyhlídky na budouc¬nost.

Tuesday, January 23, 2007

Hlavní těžiště obsahu tohoto i dalších čísel Mersey Beat bylo podrobné zpravodajství o jednotlivých liverpoolských kapelách a místech, kde je která ke slyšení, se zvláštním důra¬zem na Jeskyni v Mathew Street. Ta si mezitím už jednoznač¬ně vydobyla pověst domova oné syrové, neučesané a hlučné muziky, jejíž jméno nesly Harryho noviny ve svém záhlaví. Nejčastěji frekventovanými názvy skupin na jejich stránkách byly vedle Beatles Rory Storm And The Hurricanes, Gerry Marsden And The Pacemakers, Ted Kingsize Taylor And The Dominoes, Big Three, The Remo Four a Cass And The Casanovas. Za nimi následovaly Derry And The Seniors, Swinging Blue Jeans, Faraon And The Flamingos, Gordon Bell And The Bobby Bel Rockers a desítky dalších. Většina z nich zanikla stejně rychle, jako se objevila. Přesto jen z pouhého počtu více než tří set padesáti kapel a stejného množství tanečních lokálů a klubů v Liverpoolu a jeho nej¬bližším okolí, jejichž názvy měl Bill Harry poznamenány ve svém pověstném notýsku, si lze i z dnešního odstupu času utvořit dostatečnou představu o narůstající masovosti tohoto hnutí v ústí řeky Mersey, která mu propůjčila své jména. Tam, kde dříve oficiální britské statistiky vykazovaly největší procento zločinnosti mladistvých, klesla začátkem šedesátých let tato čísla pod celostátní průměr. Pubertální pobudové z přístavních gangů, kvůli nimž ještě donedávna starší obča¬né zůstávali po setmění pro jistotu doma, dokázali teď spořá¬daně vystát dlouhé fronty před Jeskyní, aby se dostali dovnitř a poslouchali muziku. Vytouženým snem mnohých z nich se namísto těžkých motocyklů stala elektrická kytara, a idoly včerejška, supermany z amerických obrázkových seriálů, vy¬střídali přes noc blonďatý krasavec Rory Storm od Hurikánů, obrovitý Ted Taylor od Dóminoes a kromě dalších i vlasatí Brouci. Někdy z těchto let se traduje také památný výrok náčelníka liverpoolské policie: „Kdybych na to měl, opatřil bych všem nezletilým v našem městě kytaru.“

Sunday, January 21, 2007

V dalším odstavci se John zcela bez obalu rozepsal o tom, jak za několik měsíců „Peter a Paul, jménem McArtrey, syn Jima McArtreyho, svého otce, zapálil jedno kino a německá policie řekla: ,Vy jedni zlí, broučičí kluci, mažte raději domů a podpalujte si vaše anglická kina!‘ Bum, z kapely teď byla půlka. Už předtím gestapo odeslalo pryč mého přítele malé¬ho George Harrisona (ze Speke), protože měl teprve dva¬náct a byl příliš mladý, aby se v Německu mohl stát voličem. Ale po dvou měsících v Angiii se stal osmnáctiletým, a tak mu gestapo řeklo, že se může zase vrátit.“
Celé záměrně matoucí Lennonovo vyprávění vyústilo ve vylíčení další neskutečné historky, v níž je všichni návštěvníci jakéhosi anglického klubu svorně poslali zpátky do Němec¬ka. Po sérii citoslovcí končí autor s mnoha díky za dobrou radu na adresu členů onoho klubu „od Johna a George, co jsou přáteli“.

Saturday, January 20, 2007

Titulní stránka

prvního čísla se vracela velkou fotografií k turné Gena Vincenta. Ačkoli od jeho návštěvy v Liverpoo¬lu už uplynul rok, u rock'n'rollové mládeže zůstávaly jeho koncerty stále ještě v dobré paměti. Ve spodní části stránky se psalo o místní dívce Priscille Whiteové, která povolání kancelářské písařky vyměnila za nejistou existencí šatnářky v McFallově Jeskyni, a poté, co si několikrát po uzavíracích hodinách zazpívala s některou z tamních kapel, nabývala u stálé klubové klientely na známosti pod pseudonymem Cil¬la Blacková. Pravý sloupec vyplňovalo KRÁTKÉ ZÁBAV¬NÉ POJEDNÁNÍ O POCHYBNÉM PŮVODU BEATLES s podtitulem „přeloženo z Johna Lennona“. Když Bill Harry dával tohle číslo dohromady, rozpomenul se zřejmě na Joh¬novy hospodské historky a požádal ho o tento příspěvek, který o pár let později s oblibou citovali autoři prvních člán¬ků o Beatles v novinách a časopisech, vycházejících v milió¬nových nákladech na celém světě. Zatím si mohlo pět tisíc liverpoolských vlastníků prvního čísla Mersey Beat přečíst ztřeštěnou historku o čtyřech mládencích, kteří se vydali na turné s Johnnym Gentlem do Skotska, kde „vyráběli pramálo hezké zvuky, protože postrádali zesilovače. Takže se museli zesílit sami. Spousta lidí se ptala: Co jsou Beatles? Proč Beat¬les? Cha, Beatles, jak k tomu jménu přišli? Tak my vám to teď povíme. Zjevila se nám taková vize - z hořícího dortu se vynořil vousatý človíček a pravil k nám: ,Od dnešního dne budete Beatles s A uprostřeď Díky, Mistře, řekli jsme a po¬děkovali mu. A potom se nás mužíček, jehož vous právě mi¬zel v plamenech, optal: ,Chcete jet do Německa a hrát tam v Hamburku za peníze sedlákům násilnický rock?‘ A my na to, že za peníze budeme hrát násilnicky cokoliv.“

Thursday, January 18, 2007

Zbylí čtyři Brouci

se vrátili do Liverpoolu právě v době, kdy se tamní beatoví fanoušci dočkali nové senzace: 6. čer¬vence 1961 se v novinových stáncích a na pultech specializo¬vaných obchodů s hudebními nástroji a gramofonovými des¬kami objevilo první číslo nového čtrnáctideníku, který pod titulem Mersey Beat nabízel čtenářům za pouhé tři pence nejčerstvější novinky převážně z místní beatové scény. Jeho vydavatelem a současně i redaktorem, hlavním autorem, gra¬fikem a odbytovým referentem v jediné osobě byl kučeravý Bill Harry, bývalý Lennonův a Sutcliffův spolužák z výtvarné školy a partner v diskusích z dob, kdy vysedávali ve študácké hospodě Ye Cracke. S počátečním kapitálem padesáti liber, které získal od jakéhosi úředníka z magistrátu, začal v mrňa¬vé redakční místnosti na třídě Renshow uskutečňovat svůj mnohaletý sen o vlastních hudebních novinách. Obětavou po¬mocnicí, jejíž největší předností bylo to, že nepožadovala žádnou mzdu, se stala Billova dívka Virginia, která přepiso¬vala na stroji články a vyřizovala telefony.

Tuesday, January 16, 2007

Astrid vzpomíná,

že od okamžiku, kdy se Stu znovu vrhl na malování, nikdy nevěděl, kdy má skončit. V posledních týd¬nech, kdy ještě hrál s Beatles a vracel se domů kolem třetí hodiny ráno, postavil se rovnou k malířskému stojanu a setr¬val u něho, aniž zamhouřil oka, dokud nemusel jít na akade¬mii, aby tam pokračoval v práci v Paolozziho třídě. Z malo¬vání se Stu nenechal vytrhnout ani bolestmi hlavy, které ho v těch dnech začaly pronásledovat. Často se prý s výkřiky vrhal hlavou proti zdi, aby přehlušil vytrvalé bolesti, které se stupňovaly. Po měsíci docházky na akademii opustil Beatles, aniž kvůli tomu vzniklo mezi nimi nepřátelství. Paul se zmoc¬nil jeho baskytary, na kterou si už beztak dlouho brousil zuby, a časem si zakoupil i svůj vlastní nástroj. Při občasných, i když stále řidších návštěvách Desítky si prý Stu Sutcliffe ještě jednou nebo dvakrát zahrál s Beatles na baskytaru, spo¬lečně s Paulem.
Když se po skončeném angažmá začátkem července skupi¬na vracela do Liverpoolu, seděli ve vlaku jen John, Paul, Ge¬orge a Pete.
Krátce předtím uvedl Polydor na trh první singl, na němž Beat Brothers, jak Kaemepfert pro tento účel překřtil Brou¬ky, doprovázeli Tonyho Sheridana v My Bonnie a The Saints.

Sunday, January 14, 2007

Během tohoto druhého německého zájezdu Beatles vyústi¬ly drobné rozmíšky mezi Paulem a Stuem v otevřený kon¬flikt. Ačkoli jejich skutečnou příčinou byly Paulovy dlouho¬dobé a zřejmě i oprávněné výhrady vůči Sutcliffově hře na basovou kytaru, záminkou ke střetnutí se nakonec stala jaká¬si Paulova obhroublá poznámka na adresu Astrid Kirchher¬rové. Stu odložil kytaru a navzdory své drobné postavě sko¬čil na Paula. Větší a silnější McCartney útočníka snadno odrazil a uštědřil mu před ostatními pořádný výprask. Této noci nejspíše dozrálo Sutcliffovo rozhodnutí opustit Beatles. Tak či onak se už delší dobu zabýval myšlenkou pokračovat ve studiích malířství. V tomto plánu byl utvrzován také Astrid a jejími přáteli z hamburské výtvarné akademie. Teď se konečně odhodlal navštívit místní veličinu Edouarda Pao¬lozziho, italského výtvarníka, který zde vedl mistrovskou třídu na akademii výtvarných umění. Když mu ukázal několik prací ještě z doby liverpoolských studií, Paolozzi Sutcliffovi přislíbil přijetí, a navíc mu i slíbil, že se vynasnaží využít své autority, aby pro něho získal od městské rady stipendium.

Saturday, January 13, 2007

Bert Kaempfert pochopitelně slyšel během návštěvy v klu¬bu i Lennonovy a McCartneyho vlastní skladby. Podle jeho tehdejšího úsudku však žádná z nich neměla šanci, aby se stala šlágrem. Kaempfert, jehož vlastní skladatelská kariéra pokračovala v dalších letech písněmi, s nimiž slavili úspěch špičkoví zpěváci od Sinatry po Presleyho, si kvůli tomu poz¬ději užil spousty poťouchlých dotazů od všetečných novinářů. „Bylo mi jasné,“ řekl v jednom novinovém rozhovoru, „že jsou mimořádně talentovaní. Ale nikdo - je samotné přitom nevyjímaje - tehdy nevěděl, jak tyto talenty využít nebo kam je až dovedou.“ Nakonec se jedna vlastní píseň Beatles už tenkrát přece jen vydání na deskách firmy Polydor dočka¬la. Byla jí instrumentální parodie na skupinu Shadows Cliffa Richarda Cry For A Shadow, a překvapivě pod ní nebyla po¬depsána dvojice Lennon-McCartney, nýbrž Lennon s Harri¬sonem. Jak ještě uvidíme, sehrál první singl této série rozho¬dující obrat v dosavadní neslané nemastné kariéře Brouků. Pro české fanoušky zůstávají tyto nahrávky památné tím, že jejich licenční vydání na značce Amiga byly prvními deskami Beatles, které si o něco později mohli sami zakoupit v paláci Dunaj na Národní třídě v Praze, v prodejně kulturního střediska Německé demokratické republiky. A konečně, deset let po svém vzniku, se celá hamburská série snímků Beatles s To¬nym Sheridanem dočkala vydání na dlouhohrající desce.

Friday, January 12, 2007

Na rozhodnutí, že Beatles měli ve studiu nahradit Sherida¬novu vlastní skupinu, měl zjevně lví podíl i producent společ¬nosti, který se s nimi setkal v Desítce, kam si přišel Sheridana poslechnout. Jmenoval se Bert Kaempfert, bylo mu tehdy sedmatřicet, a jeho jméno bylo čerstvě ověnčeno mezinárod¬ním věhlasem, který mu půl roku předtím vydobyla nahrávka vlastní trumpetové serenády Wonderland By Night. Když tuto desku Kaempfertova studiového orchestru vydala v Americe společnost Decca, vyšvihla se neočekávaně na první příčku tamní hitparády a v krátké době se jí prodalo na dva milióny výlisků.
Nahrávky se Sheridanem a Beatles vznikaly v provizorním studiu na jevišti jedné hamburské mateřské školky. Kaemp¬fert při nich použil stejného pracovního postupu, s nímž teh¬dy realizoval bestsellerové desky svého vlastního orchestru: Nahrávalo se bez playbacků, vše na jediný mikrofon. Jeho představu o rock'n'rollu naplňovaly především dunivé údery bicích nástrojů. Nad nimi se, pokud možno, mělo ozývat něco, co by pro uši německých posluchačů nebylo úplně ne¬známé. A tak se mezi tituly této série objevila jména stařič¬kých traditionalů My Bonnie Lies Over The Ocean, Nobody’s Child a When The Saints Go Marching In vedle amerických šlágrů z dvacátých let Sweet Georgia Brown či Ain't She Sweet. Na té poslední si dokonce John zazpíval jako sólista.

Tuesday, January 09, 2007

„John se jednu noc, kdy byl takto nadopovaný pilulkami a spoustou pití, potácel po jevišti v hysterických křečích, až nad sebou ztratil jakoukoli kontrolu... Ten večer skončil tím, že John seděl vratce na okraji pódia s obstarožním dře¬věným prkýnkem ze záchodové mísy kolem krku, kytaru v jedné a sklenici piva v druhé ruce, úplně beze smyslů.“
Když se John s Cynthií na konci jejího hamburského poby¬tu loučil, přesvědčoval ji, že tam kromě Petera Besta berou tabletky všichni, a na svoji omluvu dodával: „Je to jediný způsob, jak se to tady dá přežít.“
Vedle těchto stinných stránek přinesl ovšem druhý ham¬burský pobyt Broukům také ovoce, z něhož se o něco později stalo vyhledávaná rarita mezi beatlovskými fanoušky na ce¬lém světě. Beatles dostali totiž první opravdovskou příleži¬tost nahrávat na gramofonové desky, když si je Tony Sheri¬dan vybral jako doprovodnou skupinu pro sérii singlů firmy Polydor.

Sunday, January 07, 2007

Tryskáče a po nich i další anglické kapely včetně Brouků. Zavalitý Bruno byl z toho sice prý vztekem bez sebe, ale na Faschera s jeho nechvalnou pověstí zabijáka si netroufl.
Zatímco si Beatles padli do náruče s hamburskými kamará¬dy a známými, mezi nimiž bohužel nechyběla ani jejich dří¬vější dodavatelka anfetaminových pilulek Rosa z kina Bambi, která si teď obdobným způsobem přivydělávala na toaletách v Desítce, v Liverpoolu se Cynthia nemohla dočkat nadchá¬zejících velikonočních prázdnin. John jí slíbil, že za ním může přijet do Hamburku. Protože stejný slib dal také Paul své tehdejší dívce Dorothy Rhoneové, obě děvčata trávila čas společnými přípravami na prázdninový výlet do NSR. Vyba¬vena sýrovými sendviči a termoskami s čajem, rozloučila se na peróně liverpoolského nádraží v Lime Street s Paulovým otcem a paní Powellovou a vydala se konečně v určený den za svými mládenci. Na druhý den časně zrána si John s Pau¬lem vyzvedli obě utrmácené a hladové dívky na nádraží v Hamburku, kam přišli rovnou z hraní. Cynthii ubytovala Astrid u svých rodičů v Altoně, zatímco Paulova Dod se na¬stěhovala k Rose do hausbótu na jednom z labských kanálů. Na obě děvčata tu čekaly dva týdny horečných nocí, během kterých měla okusit s chlapci dobré i zlé. Tak se jim dostalo i vlastní nezáviděníhodné zkušenosti s Rosinými tabletkami, a Cynthia se k tomu ještě na vlastní oči přesvědčila o účin¬cích „zázračného“ léku:

Saturday, January 06, 2007

Přátelství Horsta a Beatles se neomezovalo jenom na noci, které společně trávili v lokálech, kde byli zaměstnáni, a kde si s nimi dokonce občas po půlnoci obávaný ranař i zazpíval. Kluci ještě po létech vzpomínali na hovězí bujón paní Fas¬cherové - Horstovy matky, kterým je hostila v bytě v blízkém Neustadtu, kam občas zajeli na návštěvu.
Horst byl také prvním z bývalých Koschmiederových za¬městnanců, který dal povel k jejich takřka hromadnému odchodu, když Peter Eckhorn otevřel Desítku. Ostatně to byl on, od něhož se muzikanti v Císařském sklípku poprvé do¬zvěděli, že nový šéf platí dvakrát tolik, a kdo sem přetáhl Sheridanovy

Friday, January 05, 2007

„Beatles zpočátku nebyli moc dobří muzikanti,“ řekl po le¬tech Fascher. „John Lennon byl tehdy docela průměrný do¬provodný kytarista. Pamatuju si, jak mi jednou užaslý Tony Sheridan vyprávěl, že John hraje akordy jenom třemi prsty. Ale pokaždé s nima byla psina - nikdy nebyli upjatí. Toho¬hle Lennona jsem si přímo zamiloval. Byl to správný cvok. Rváč a cynik... Paul byl vždycky veselý. Šašek. Vyvázl z každýho průšvihu se smíchem. George byl ostýchavý, ještě děcko. Stua jsem nikdy pořádně nepoznal. Byl tak zvláštní. A Pete byl uzavřený do sebe. Kdykoli jste ho mohli vodit za nos.“

Thursday, January 04, 2007

Díky Williamsově dobrozdání se tedy liverpoolská pětka zase ocitla ve světoznámém prostředí hamburské zábavní čtvrti. Čekaly je tam nejenom sedmihodinové noční šichty v klubu, v sobotu prodloužené ještě o další hodinu, ale nyní i početná řada více či méně důvěrných známých, od Astrid a jejích intelektuálních přátel až po podezřelou společnost číšníků, barmanek, prostitutek a ostatních příslušníků ham¬burské galérky. Zvláštní místo mezi nimi zaujímal Horst Fas¬cher, který po letech vydal před filmovými kamerami svědec¬tví o zcela pozemských začátcích budoucích hvězd. Fascher byl někdejším boxerským šampiónem v pérové váze, kterého úspěchy v ringu přivedly až do reprezentačního celku Ně¬mecké spolkové republiky. Jeho sportovní sláva však skonči¬la jednoho večera v zastrčené hamburské uličce, kde v ne¬šťastné bitce zabil opilého námořníka. Z vězení, kde si odpy¬kal trest, vedly jeho kroky rovnou na Reeperbahn, aby tam zpeněžil sílu svých pěstí jako vyhazovač v nočních podnicích. V této úloze se s ním Beatles seznámili ještě v Koschmiede¬rově Císařském sklípku. Liverpoolští muzikanti si s ostrým chlápkem vzájemně padli do oka. Což bylo svým způsobem jejich štěstí, protože od této chvíle se nad nimi rozprostřela ochranná křídla celé party vysloužilých boxerů z Reeperbah¬nu, jimž Horst dělal kápo.

Monday, January 01, 2007

Skutečnost, že si Brouci sjednali toto angažmá prakticky sami, se odrazila v neochotě odvést Allanu Williamsovi poža¬dovaných deset procent manažerské provize. Vousatý majitel Jacarandy si nakonec svoje peníze přece jen zasloužil. Byl to on, kdo současně s žádostí o vstupní víza a pracovní povolení na německém konzulátu v Liverpoolu uspokojivě vysvětlil okolnosti požáru v hamburském kinu a současně se písemně zaručil za spolehlivost svých mladých klientů.